Jaký je ideální portréťák? Co na něm vypíchnout, jakou skladbu vlastností by měl mít? Váhu a rozměry nenápadně vynecháme, takže to máme, předně:

Už se stává skoro mantrou, že začínám svý články větami typu "Jediný objektiv ve vesmíru", "Strašně raritní vehement" či "Je to vzácný jak slepičí zuby." No holt se v těch kromobyčejnostech spokojeně rochním a připadám si pak víc zajímavej, nedá se nic dělat. Ale dost obhajoby a přejděme k dnešnímu objektivu, kterej je strašně převzácnej a raritní...

Pamětníci mých článků se jistě rozpomenou na má dobrodružství v zemi ping pong show a papája salátu, kde jsem si hned v úvodu zaláteřil nad taháním středoformátové techniky do míst, kam jsem sotva vytáhl sám sebe. Od té doby se nicméně míra mého sebemrskačství posunula o drahný kus dopředu a já tak neváhal značně navýšit objem a váhu vláčených...

Co jsou to tydlencty piktorialismy a že se nemažou na chleba jsme se dověděli v mém předchozím článku tady. Mezi vší tou změtí o kolenních meniscích, tím že to mám rád měkce a kde všude se dá použít vazelína by však jeden postrádal onu zcela zásadní informaci - cože je ten prvotní impuls, kdože je ten úhelný kámen, kolkolem...

Kdo by to u takto méně světelného objektivu modernějšího vzhledu, čekal, že? Inu, tichá voda břehy mele, nesuďte knihu podle obalu a mějte šálek poloprázdný nebo úplně prázdný jako já, nebo jak to říkaj ti nepálští mniši co vůlí ohýbají lžičky. No dost mouder - výhoda je, že po těchto Wollensáckých řadách psi moc neštěkají a tak se o ně...