Čím je lepší začít, než jedním z nejproslulejších objektivů historie, vzniknuvším poprvé již v roce 1900? Název Heliar je natolik cenným rodinným stříbrem, že se dochoval i do dnešních dob a stále se vyrábí - již ovšem na digitální (křižuji se a odplivávám přes levé rameno) fotoaparáty. Nutno však podotknout, že s původními Heliary má společný skutečně již jen ten název.

• Verzí bylo fakt megamnoho - vydaly by na samostatnou knihu. Pre-Dynar verze vyráběná mezi lety 1900-1902, slavná (a mnohými považována za nejlepší) Dynar konstrukce nastupující roku 1903 a nejrozšířenější post-Dynar iterace, postupně od počátku první světové války zcela vytlačující Dynar verzi. Měnily se světelnosti (f3.5 až f5.5), ohniska, konstrukce i rozměry, později dokonce přibyly antireflexní vrstvy. A experimentovalo se i s materiálem - hliníkové slitiny, které měly výhodu velmi nízké váhy, byly v průběhu první světové války (z důvodu nedostatku hliníku používanému zejména v aeronautice na draky letadel) nahrazeny mosazí.

• Měl jsem různé typy - hliníkové Dynary, černé mosazné modernější typy či zajímavé Frankensteinovo monstrum v podobě mixu hliníkové slitiny a moderní konstrukce. Narazit můžete i na vzácné nečerněné zlaté verze z mosazi (tovární, předesílám. Když odrbete drátěnkou barvu až na mosaz pod ní, taky budete mít zlatý objektiv, ale chraň Vás ruka Páně!). Spatřit lze i konstrukčně odlišné snímkovací verze do letadel (tzv. aerial) a viděl jsem i typ s krupičkovou, tzv. Schrumpflack úpravou šasi, podobnou německému Zimmeritu. To je sen! Panzerkampfwagen Heliar odolný magnetickým minám!

Má současná 360mm verze není nic jiného než 2,5kg těžký heblo ze skla a černěný mosazi (erudovaněji vyjádřeno, modernější iterace nezanedbatelné hmotnosti a vybraných materiálů), který za ty drahný léta svý existence muselo rozdrtit snad už celej regiment palců u nohy. Asymetrická pětičočková konstrukce se zadní tmelenou bikonvexní skupinou, přední konvexně-konkávní a ble ble ble - těch pár podivínů rochnících se v optických schématech odkáži na Lens Vade Mecum. Hotovou bibli (a bichli), jež je povinností každého objektivového cifršpiona. Méně odhodlaným postačí obligátní Wikipedia či Camera-wiki).

No a ta 480mm na obrázcích? To si takhle o víkendu, nic zlého netuše, jdete jako správnej kavárenskej povaleč místo do polí a továren na bezkofeinový sójový pumpkin-spice venti latté - a najednou bum! Zničehonic vás místo oříšku cvrnkne do nosu pořádnej ořech, úplnej kokos a jeden z nejraritnějších objektivů, co se kdy po týhle planetě kutálely. No to je zas neděle, kam už to má člověk dávat.

No každopádně má současná 480mm verze není nic jiného než 3,6kg těžký kokos ze skla a černěnýho hliníku, který za ty drahný léta svý existence musel totálně anihilovat snad už celý armády palců u nohy, až se divím, že je evolučně pořád máme. Pramálo vyrobených kusů, ještě pramalejší počet těch dochovaných. Cenovka musela být tehdy úplně očiprotáčející pro kmány i pány. Signování se bohužel nedochovalo, protože se v některých případech nacházelo na sluneční cloně, která v tomto případě bohužel chybí (jiné verze měly ražbu na šasi a sluneční clonu napevno přidělanou k tělu objektivu, takže jste jí aspoň neztratili). Zajímavým detailem jsou charakteristické Heliaří ťuflíky na ovládání clony, které se u normálních verzí vyskytovaly pouze u 420mm, 480mm a možná 600mm verze, jinak byly poznávacím znamením Universal Heliaru, kde se jimi kromě clony ovládal také soft-focus mechanismus. Tvar ťuflíků a jejich velikost se v průběhu času měnily. Určitě existuje nějaké lepší slovo než ťuflíky, ale tohle je takový ťuťu.