Bylo nebylo, za devíti horami, devíti řekami a jedním lamanšským průlivem kdysi žila, či spíš byla, fy. Dallmeyer - doporučuji věnovat obzvláštní zřetel na seskupení písmenek v názvu, bude se nám to za pár chvilek hodit.

• Londýnskou firmu založil roku 1860 John Henry Dallmeyer poté, co byl v učení u neméně známého Andrewa Rosse a dokonce si vzal jeho dceru. V čem bylo asi věno? V objektivech? To je sen! Každopádně se firma stala jedním z nejslavnějších a nejlepších výrobců (nejen) objektivů v historii - a ta je jaksepatří košatá.
• Do dnešních dnů je jméno Dallmeyer ve velkoformátnických kruzích neotřesitelným pojmem. Ať už kvůli veleslavné a velechtěné řadě B (vysokosvětelné petzvaly nekompromisní kvality) či linii D (lépe korigované petzvaly většího pokryvu, ale také menší světelnosti). Znovu musím jen doporučit fotografovu bibli - Lens Vade Mecum.

Každopádně se tu před námi skví nádherný mosazný Dallmaer. Nikoli Dallmeyer, nýbrž Dallmaer. Potíž je v tom, že výrobce "Dallmaer" nikdy neexistoval a nejsou o něčem podobném ani žádné záznamy. Co se to tu děje? Variant je víc, takže se pokusíme tenhle gordický uzel trošku rozmotat.

Možnost první

Rytec pracující u Dallmeyerů si večer před směnou v knajpě kápnul do strojku víc než plánoval a ráno při gravírování, pořád ještě nadrbanej jako sysel, úplně nezvládl abecedu a pár písmenek se mu pomotalo, nějaký vypadlo, no stane se, kdož jsme bez viny, hoďme objektivem, že. Jenže v tom případě by musela bejt zvalchovaná půlka fabriky - takový objektiv prochází rukama spousty lidí a hlavně kontrolora kvality výsledného produktu.

Takže pokud nebyl kontrolor zároveň i rytec nebo ve firmě nezaměstnávali slepce či místního obecního blbce, nezdá se mi tato varianta pravděpodobná. Odporuje jí i to, že označení N. B. 4 nikdy žádný Dallmeyer nenesl (4B je tomu nejblíže, ale to byl objektiv úplně jiných specifikací a vzhledu) a dle kombinace rozměrů, ohniska a světelnosti se žádný takový ani nevyráběl. Což nás přivadí k verzi číslo dvě.

Druhá verze

Jde prostě o padělek. Falšovalo se vždy, vše a všude - a objektivy, jakožto velice drahá záležitost, nebyly výjimkou.

• velmi dlouhou dobu po vynálezu fotografie byl tento obor doménou šlechticů či jiných skutečně bohatých lidí nebo profesionálů. Drahé bylo vše a navíc to vyžadovalo velké znalosti, jichž se chudším lidem nedostávalo. Nebylo výjimkou, že fotoaparáty či objektivy prémiových vlastností stály pomalu jako barák na náměstí.

Jenže jsou zde indicie, které této variantě také odporují. V první řadě by šlo o velice, velice kvalitní kopii, která si vzhledově (až na to gravírování, to je jasná hrůza) ani výkonem v ničem nezadá s originálem. A co víc - dle různých částí objektivu se dají výrobci většinou celkem slušně určit a tohle je s vysokou pravděpodobností originál.

• Nejlepším poznávacím znamením (krom specifických stylů gravírování či zabarvení laku) bývá třeba sluneční clona, příruba, vzhled soft-focus mechanismu (zde typické Dallmeyerovské zářezy I - IIII v zadní části) či rack & pinion systém.
• Rack & pinion je označení kolečka s táhlem na šasi některých starých objektivů, které sloužilo k posuvu těla dopředu a dozadu u fotoaparátů, které neměly měch a byly fixní. Český ekvivalent neznám a překladač vyplivne něco jako "Ozubený hřeben s pastorkem", což zní spíš jak začátek nějakýho blbýho vtipu - "Do baru vejde pastorek s ozubeným hřebenem a povídá..."

Jistě, maník byl prostě šikovnej, může být. Proč by ale věnoval tolik úsilí takto preciznímu falzifikátu, navíc specifikací, které výrobce nikdy nevyráběl? Rozetneme uzel napotřetí?

Varianta tři

Originál, který byl záměrně upraven. Stávalo se poměrně běžně, že byl objektiv vyroben bez systému vkládacích clon a posléze samo-domo či přímo u výrobce dodělán na přání zákazníka zpětně.

• Jde o systém vkládacích clon, tzv. waterhouse stops. Jde o následníka starších "washer" systémů a předchůdce lamelových clon, jaké známe dnes. V šasi objektivu byla vyříznuta díra, do které se vkládaly plechové vložky s různě velkými otvory, kterými se regulovalo množství vpuštěného světla a tedy clonilo.

Takový zásah ale mohl zničit původní gravírování, což se majitel rozhodl nenechat jen tak a opojen důvěrou ve vlastní rytecké (ne)schopnosti se jal nápravy. Po pečlivém prozkoumání těla objektivu jsou tam skutečně přítomny nezřetelné zbytky původního rytí. Tato varianta by se zdála jako nejpravděpodobnější, byť se člověk diví, že po pečlivé přípravě následovala taková gramatická fušeřina. No co, číst neumí každej. Pozornému čtenáři ale pořád vrtá hlavou zbývající nesrovnalost...