• Kvůli váze a rozměrům taška přes rameno nepřichází v úvahu. Chvíli s tím vydržíte, ale po celodenním výletu byste vypadali jak Zvoník od Matky Boží, obzvlášť když ještě máte na zádech krosnu. Do batohu se to taky nevejde, protože tam musíte mít kraviny jako je voda, jídlo nebo oblečení. Nehledě na to, že co je na zádech je strašně daleko a radši fotku oželíte, než abyste vše sundavali ze zad a složitě vyndavali, rozbalovali a zandavali nazpět. Jako východisko se ukázalo pořízení Peak Design Camera Cube ve velikosti S-Medium, kam se vše tak-tak pohodlně vešlo. Původně je to zamýšleno jako vložka do PD batohů, ale díky možnosti připnutí kotviček a popruhu jde o hodně univerzální věc, kterou lze nosit jak je libo a je navíc polstrovaná a voděodolná (hlavně tedy potuodolná). :(
• Sestrojil jsem si pomocí kotviček, popruhů od Wandrd a horolezeckých úchytů systém, díky kterému jsem vše nosil na hrudi, spojené s krosnou na zádech. Odepnutí/připnutí je otázkou doslova pár vteřin - položíte na zem a vše je tedy rychle a snadno dostupné bez sundavání batohu. Při chůzi jste také vyvážení a když si trochu zvyknete, že si ne úplně dobře vidíte na nohy pod sebe, jde o celkem elegantní řešení, které lze používat i s hůlkami. Váha u mne nebyla malá, asi 5kg, takže si to chtělo zvyknout i na tah na hlavu a krk směrem dolů, ale po jednom, dvou výletech si to sedlo.

Akt I - města

Πράξη Ι - πόλεις

Atény, ekletické město plné kontrastů a protichůdných výjevů. Směska antických sloupů, koček, kafe, horka, majestátních památek a nasládlýho smradu. Pod Akropolí si dám na schodech mezi všudypřítomně rozkvetlými bugenvileami turka (pardon, řecký kafe!!), zatímco se kolem líně povalujou micky a z balkonů nade mnou dědové ševelí novinama u své typicky řecké snídaně - kafíčka a cigárka. Nebo jen cigárka. Poklidnou ranní atmosféru dotváří parta dělníků se sbíječkou, která se mne rozhodla buď normálně nasrat nebo vyvrtat nové archeologické naleziště.

Za hodinku chůze stihnu hned několik dramaticky odlišných sfér - ze starobylého pahorku sejdu do mramorově bílých teras Plaky, jen abych pokračoval do moderní bankovní čtvrti plynule navazující na oblasti poseté otevřenými kanály, odpadky a žloutenkou. Z míst, kde se vymyslela civilizace jste po pár metrech v díře, kde se jeden zamýšlí nad tím, že ji sice možná vynalezli, ale taky zapomněli. Nu což, vzpomenu si na Florenc, utáhnu si popruh na foťáku a cik-cakuju dál.

Pro fotograficky pozitivní jedince se hodí jeden tip - to že je v Aténách horko už vám asi někdo řekl, ale počítejte s tím, že je tahle metropole taky většinu času bez jedinýho mráčku. To spolu s ostrým světlem a brutálním kontrastem není vždycky pravý ořechový a vyžaduje to jakous-takous přípravu. Obzvlášť dobře měřit a vybrat film, nesešli jste-li ještě na digitální scestí.

• Jo a možná ještě jedno soukromý, bonusový upozornění - ve městě dokáže občas až nečekaně silně a zničehonic zaúřadovat vítr. Exaktně sem si toto ověřil na Akropoli při fotografování Athénina olivovníku, kdy sem honil po pahorku v předklonu svůj nový, originální, drahý a odfouknutý SL66 polarizák, v tu chvíli známý spíše pod označením "pocem ty kulatá svině". Ostraha chvíli tápala, co je to za slepičí performance - naštěstí jsem ho chytil dřív než se odkutálel do Plaky a hlídači provětrali pendreky. Filtr se sice během své túry rozpadl na atomy, avšak nutno podotknout, že sem ho rekonstruoval a není na něm jediný škrábanec. Díky, Athéno.

Druhé město výpravy, Nafplio, nemůže snad být Aténám vzdálenější. Peloponéské přístavní město, které bylo krátce i tím úplně hlavním, v historii vazalsky spadalo pod kdekoho od Křižáků, Řeků, Italů i Osmanů - a je to na něm vidět. Subjektivně největší stopy zde zanechala Benátská republika, po níž tu zůstalo hned několik pevností a dokonce vodní hrad v zálivu - Bourtzi. Asi i díky ní dýchá poklidnou, romantickou atmosférou, kde je na všechno dost času a ženete se leda za kafem a něčím na zub.

Akt II - hory

Πράξη II - βουνά

Koček a sbíječek bylo dost, začínáme trápit náš Fiat a křivolace stoupáme ("stoupáme." Auto má subjektivně tak asi čtvrt válce a kdybychom jeli jen o trošku pomaleji, couváme). Ovšem ne na zprofanovaný Olymp a bájný Mytikas, nýbrž do národního parku Vikos-Aoös lemovaného soustavou rozesetých horských vesnic s hustotou osídlení -1 člověk na km². Souostroví břidlicových vísek souhrnně známých jako Zagorochoria působí dojmem, že se je někdo snažil opustit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Dědiny obemykají monumentální kaňon Vikos, který rozeklal celou široširou oblast vedví a obé tak dalo vzniknout odlehlé a svébytné části světa, kde se klidně mohl natáčet Pán Prstenů a kde se zastavil čas i Wi-Fi.

Z našeho kamenného domečku krytého mohutným stromem [ten nesmí spolu s kavárničkou (kafenio) chybět na žádné návsi (plateia)!] se proplétáme ohlazenými uličkami směrem ven. Cesty jsou tu tak úzké a lomené, že auto nemá šanci a musí zůstat za vesnicí. Nikde živá duše. Lidská tedy, kravských a kočičích je tu habaděj.

• Psů je oproti jiným zemím málo a narazíte povětšinou jen na zlenivělý exempláře povalující se ve stínu. Dočkáte se zavrcení ohonem, líného pootočení hlavou, a pokud jste auto i nezbytného bafnutí, aby se neřeklo. Krávy vám zkříží cestu častěji a samozřejmě platí, že čím užší stezka, tím více se tato pravděpodobnost zvyšuje. Pokud se to navíc nedá nikudy jinudy obejít, hraničí setkání se stračenou téměř s jistotou. Tato jistota potkala i nás a jsa odkojen na "Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte" od Uhlíře jsem na ni zkoušel "Bu bu búú", ale pravděpodobně nebučela česky. Po chvilce mého posunkování, které ji mělo ubezpečit že přicházím v míru a potřebuju zrovna tudy, usoudila že jsem vůl a odstoupila vedle k zelenější trávě.

Okolité rokle jsou pospojovány starými kamennými mosty s nezaměnitelnou architekturou a přesně to je náš cíl. Sešup dolů nás sice slušně zhuntuje, ale bizarnost obloukových mostků nás vcukuletu vyléčí - mé černobílé srdíčko plesá a svitky jenom sviští. Některé se nad řekami a potoky klenou v nemalé výšce, což spolu s absencí hrazení střídavě povoluje a utahuje svěrače, ale vše se obejde bez ztráty kytičky.

• Pokud tedy nepočítám polámané ego. Během cesty dolů, kdy začínám vypadat tak akorát na defibrilátor, nás míjí věkovitý děda ne nepodobný olivovníku, který tu to prý drandí už tak čtyři dny. Pokecáme, děda se usměje a bez jediný kapky potu si to dál razí k vrcholu. Já pokračuji v sestupu do hlubin vlastní hanby.

Další dny se nemíníme flákat a po každovečerní návštěvě místního kafenia a sledování seriálu s Ježíšem, co tam vždycky běžel (jako že v tom seriálu byl Ježíš, ne že s náma koukal na televizi. A běžel jakože ten seriál vysílali, ne že tam běhal Ježíš) nás čeká brzké vstávání a místní Crème de la Crème. Snad se ani nebudu pokoušet popisovat dechberoucí monumentalitu kaňonu Vikos překrytého oponou bouřkových mraků a výhledů na něj (doporučuji vesnici Vikos nebo si to vyšlápnout na Beloi). Velmi silně ve mne také rezonuje tajná stezka od starobylého kláštera na skalním ostrohu, kudy se dá po úzké skalní římse dostat do poustevnických jeskyní. Cesta se místy zužuje na méně než metr, je sem-tam poskládaná z fošen a pod vámi není nic než bezedná rokle. Doporučuji za deště a v žabkách, setkáte se s Ježíšem dřív než večer v kavárně.

Poslední den zapadal do sledu krásně bizarní horské fáze, neboť jsme se odhodlali zdolat schody Vradeto. Jde o tesano-stavěného schodišťového hada plazícího se z rokle po svahu hory v obzvláště zapomenutém koutě oblasti - víc zapomenutém než jsou ty ostatní standardně zapomenuté kouty. Kdysi, za času mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo útrapami šlo o jedinou rozumnou spojnici mezi stejnojmennou vesnicí a okolitou civilizací - jiná cesta (dokud nebyla postavena silnice) byla natolik těžká a zdlouhavá, že poměrem k tehdejší průměrné délce dožití zabrala asi tak třetinu života.

Akt III - svatá místa

Πράξη III - ιεροί τόποι

Měníme těžký terén za jiný těžký terén a míříme k naší poslední řecké etapě - na "místo svaté, nezměnitelné a nedotknutelné" - monastýrům Meteora. Představte si lítající skály z Avatara, který místo modrejch šmoulů v bederních rouškách osídlili pravoslavní gargamelové v černejch hacafracích a bůhvíjak na jejich vrcholcích vztyčili kláštery, neboli monastýry. Takhle nějak neuvěřitelně to vypadá. Nebudu zde laskavého čtenáře trýznit fakty a dějepisem, ale něco málo přece řeknu. Mniši sem začali jezdit na modlení už od 11.st., monastýry je napadlo na tom nejvíc nejblbějším místě na stavění stavět od 14.st. Bývalo jich 24 - dochovalo se šest. Kolik se tehdy během stavby dochovalo mnichů se mi u BOZP radši nepochlubili.

• Metamorfosis Megalo Meteoro - "velký vznášející se." Také znám jako klášter Proměnění Páně. Nejstarší, největší, nejznámější. Jeho jméno dalo jméno i celé oblasti. Je tu taky nejvíc megalo turistů, až by se z toho jeden metamorfoval.
• Varlaam - neboli Všech svatých. Druhý nejstarší a největší.
• Agios Stefanos - ženský klášter. Jako jediný je spojen pozemní komunikací a nejsnáze dostupný. Díky tomu je tu taky hlava na hlavě. No ostatně jako všude jinde.
• Nejsvětější Trojice - spolu s Agios Stefanos nejvíce vzdálen od zbylé pětice.
• Agios Nikolaos Anapafsa - první, který běžně potkáte cestou z civilizace.
• Rousanos - ženský klášter, spolu s předchozím patří k nejmenším.
• Trochu bokem a nejvíce vzdálen standardní šestici najdete Ypapantis - neobvykle nestojí na vrcholku slepencové skály, ale je vklíněn do skalní stěny v lesích. Není obydlen a slouží pouze k občasným modlitbám. Patří k těm nejlépe zachovalým, které nejsou využívány. Vede k němu moc pěkná trasa a nikoho tu nepotkáte.

K téměř všem monastýrům vede nelehká cesta obvykle sestávající z HROMADY (sic!) schodů a žádný z nich nejsou pohyblivý. Někde je i lanovka s rumpálem, ale jestli nejste představený nebo bedna s mešním vínem, nechte si zajít chuť. Pokud se jako my rozhodnete obšlápnout si to všechno pěšky, bude se díky rozvlněné krajině váš terénní profil nápadně podobat rozbouřenému moři. Výletně pozitivním jedincům asi nemusím říkat, že začít za úsvitu a mít na otvíračku už drahnou část cesty za sebou je bezva pocit. A když míjíte s krosnou a hůlkama sotva probuzený turisty koulící se z autobusů, oblaží vás k tomu ještě poměrně příjemný pocit namyšlenosti.

• Když trefíte Velikonoce a budete mít štěstí jako my, dostanete v klášteře na cestu nabarvený vajíčko natvrdo! :)

Cestičky a stezičky, kterými jsme se ubírali, skýtají mnoho okulibých scenérií a nevšedních zákoutí utajených běžnému návštěvníkovi - to je fajn. Nicméně, ne každá cestička a stezička někam vede - to není fajn. Nejkřiklavější příklad nastal, když jsme již značně opečeni sluníčkem dorazili k poctivě zamčené bráně, která nám ubohými pár desítkami metrů bránila k dosažení klášterního cíle. Možné scénáře jsem poté, co jsem říkal věci po kterých by mi máma umyla hubu mejdlem, shrnul na čtyři:

• Vlevo se vrhnout do hlubokého srázu.
• Dozadu se vracet několik kilometrů.
• Rovně se probourat skrz plot a zmlátit pár hlídacích psů a hlídače.
• Vpravo se probít nepřátelsky vypadajícími keři a strmě kráčet do neznáma.

Zavelel jsem k reconquistě a začal bít zdivočelé houštiny na pravé straně, stoupaje tam, kam by nerada stoupala i horská koza. Nevěda co vlastně dobýváme, konečně jsme pokořili vrchol, který se zdál být vrcholem, jež před námi ještě nikdo nikdy nedobyl - a nám se, snad cenou za tu námahu, snad smělost - zjevil jedinečný výhled na čtyři monastýry zároveň. Neřeknu vám, kde to je, ale když sem zbloudíte, poznáte že tu jste. Sedněte, rozjímejte. Nebo si oloupejte vajíčko.

Závěr

Κατάληξη

Bylo toho hodně, bylo to bezva. Klepali jsme se strachy z výšin Korintského průplavu, jehož svítivě akvamarínová barva je podezřele nereálná, ploužili se autem skrze mraky a olivové háje na vrchol Lefkady. Opatrně se plahočili nad hlubokými srázy směrem k majestátnímu majáku a za divokého vichru na nekonečně vysokých skalách sem na něj vyplácal celej svitek (jestli to čteš, mami, bylo to v pohodě, vůbec to nebylo nebezpečný!). Nacházeli opuštěné pláže, brodili divokou řeku (a přehazovali boty. Doporučuji se pořádně trefovat, řeku sem sice přehodil, ale pak taky lovil škrpál z koruny stromu), balancovali na starých mnišských stezkách vtesaných do skály nebo se ničeho zlého netuše ubytovali v nejnebezpečnější čtvrti Atén (už končim mami). A omylem se připletli k demonstraci. A našli v jednom zapadákově točenej Budvar. Bylo toho hodně. Bylo to bezva.