Jiří Zouhar
Kdysi dávno v jedné nepříliš předaleké galaxii jsem se o fotografii pranic nezajímal a o pojmech jako „expozice“ či „kompozice“ jsem měl přinejlepším velmi mlhavé povědomí.
Pak jsem jednoho dne — kdovíproč a zcela naslepo — koupil jakousi malou fotoškatulku, s pomocí návodu vložil a vyfotil první film… No a to byl konec, respektive začátek.
Cesta postupně vedla od kinofilmových přístrojů a svitkových středoformátů přes „malé velkoformáty“ až tam, kde jsem teď — královská disciplína velkoformátových aparátů produkujících negativy o velikosti přinejmenším 20×25 cm. Tomu všemu vévodí pradávné objektivy o rozměrech, jež nadzvednou nejedno obočí.
Zkoušel jsem i digitální fotoaparát, ale nepadli jsme si do oka. Mizí všechen ten těžko popsatelný genius seculi vpitý do snímků, onen uhrančivý charakter dávno zašlých časů, překvapení z výsledku a půvab celého procesu — sama kvintesence fotografie, jež mne pohltila.
Skoro to vypadá, že velké věci mají malé začátky.