Rubrika: Svět a dějiny

• Camera obscura — dírková komora. Sestává z díry ve zdi nebo v krabici a to je vše. Světlo projde malým otvorem do vnitřku a na protější stěně se objeví převrácený obraz světa venku. Bez magie, bez elektřiny, jen s trochou tmy. Princip je znám milénia a později se přidaly jednoduché čočky a nakonec i fotografický materiál. Jde o základ všeho focení a dnešní aparáty jsou jen o něco sofistikovanější krabice. Dírkovku si může vyrobit každý z čehokoli od krabičky od sirek až po místnost. Nebo vystřihnout z Ábíčka. Nebo koupit pěkně dřevěnou českýma rukama dělanou.
• Camera lucida — „světlá komora“, fičurka pro kreslíře. Skleněný hranol nebo zrcátko promítalo předlohu malíři před oči a ten viděl vzor i práci současně. Předmět snáze obkreslil a mohl se tvářit jako umělecký génius. Pak už si jen stačilo užívat nespočetných odhalených kotníčků a vydmutých korzetů očarovaných dam. Přístroj sestrojil renesančně nadaný člověk William Hyde Wollaston. Ten vytvořil rovněž první krajinářský objektiv, Wollaston — roku 1804, více než dvacet let před vznikem fotografie. Reprodukci si můžete pořídit i dnes.
• Laterna magica, neboli skioptikon, neboli praděda projektoru. Uvnitř byla svíčka, vpředu sklíčka a průhledný obrázek. Předloha se zvětšená promítla na stěnu a lidi z toho v 17. století chytali hysterák. Pro větší efekt se k promítání pouštěl třeba kouř, to už si pak bavič zahrával i s inkvizicí. Další podobný šok lidé zažívali asi až když se na ně řítil němý vlak bratrů Lumièrových.

Ten veliký, velikánský skok, tedy nebyl ve vynálezu objektivu nebo fotoaparátu; spočíval v tom, že se konečně objevil někdo, kdo nenechal obraz zmizet.

I. Limity doby

Za první dochovanou originální fotografii historie byl donedávna považován Pohled z okna v Le Gras od Nicéphore Niépceho z roku 1826-1827. Nedávno ho o rok předběhl Kluk s koněm (1825) a pak je tu ještě Prostřený stůl (1823-1825). Ale je v tom trochu bœuf bourguignon.

• Zátiší prostřeného stolu by bylo považováno za první známou fotografii (heliografii), kdyby se originál jaksi neztratil. Dnešní podoba je reprodukcí z 19. století.
• Fotka koňokluka je zase otiskem starší mědirytiny. Jde o první obraz vytvořený fotochemickou cestou, nejde o zachycení reality a snímek z fotoaparátu. První xerox. Důkaz, že světlo samo může nakreslit obraz.
• Střechy Les Gras jsou tedy dle soudu mé velevážené kapacity na světovou fotografii první skutečnou dochovanou fotografií. Snímek byl vytvořen osmihodinovou expozicí na cínovou desku potaženou asfaltovou směsí. Dnes máte na foťáku běžně 1/8000s. To je více než 230milionkrát rychlejší. A bez asfaltu.

Jak můžete vidět, první fotografie vypadaly podobně jako první digitální fotografie. Člověk je hnán touhou po zdokonalování, je tedy nasnadě, že úsvity fotořemesla byly povšechně zasvěceny dosažení perfekce — to zapadalo do nastupující éry realismu a snahy o věrný otisk světa kolem, o přesnost a věcnost. Klacky pod nohy tomuto úsilí házela nedostatečná vyspělost tehdejší techniky. První achromatické konstrukce byly velmi jednoduché čočičky trpící všemi možnými optickými souženími. Světelnost byla spíš nesvětelnost (přinejlepším ~f15), a ostrost se také ne úplně dostavila. Do piktorialismu bylo sice ještě daleko, ale už teď byla fotka jaksi rozplizlejší — ne však chtěně a pěkně, nýbrž omylem a nehezky. Realismus byl zatím spíš v srdci a myšlenkách, určitě ne výsledku. Fotografie zhebla hned jak začala (zhebla jako hebký, pozn. red.).

Hlavy fyziků se tedy snažily rozlousknout tři nejnerozlousknutelnější (jak často tohle slovo použijete, ha?!) ořechy právě se zrodivší fotografie. Světelnost, ostrost, a co největší a nejplošší pokryv — a jak to vše zkombinovat a zdokonalit. Netrvalo dlouho a dílo se zadařilo.

II. Triumf dokonalosti

Josefa Petzvala představovat asi příliš nemusím — tento tatranský rodák vytvořil l.p. 1840 první matematicky vypočítaný objektiv na světě, Petzval. Šlo o revoluci v optice, ostrosti i světelnosti, která byla s hodnotou f3.6 něco dosud nevídaného. Neprávem se však tak trochu zapomíná na dřívějšího velikána, který těsně před Petzvalem razantně posunul použitelnost a obor fotografie obecně — Charlese Louise Chevaliera.

Charles Chevalier si hrál s kamením se sklíčky ještě před objevem fotografie, a s jeho výtvory pracovali titáni jako Niépce, Daguerre, Talbot nebo Bayard. Stejně jako ostatní začínal jednoduše a ke složitějším návrhům s lepšími optickými vlastnostmi se dostal ve stejný rok jako Petzval. Pro francouzskou akademickou společnost SEIN umosazil i svůj magnum opus, dvojitý achromatický Verres Combines. Ten disponoval možností měnit ohniska prohazováním částí objektivu a světelnost se zlepšila o několik řádů na f5. Všestrannost a elegance uhranula porotu natolik, že Chevalier dominoval nad konkurencí a klání ziskem Médaille d’Or vyhrál.

• Verres Combines byl jeden z prvních skutečně praktických fotografických objektivů. Na rozdíl od kolegy měl méně ostré, ale plošně jednotné a kultivovanější podání. Díky modularitě se dal využít jako krajinářské i portrétní sklo v jednom. Vlastně takovej první zoom.
• Médaille d’Or byla nejvyšší průmyslová cena udělovaná francouzskými vědeckými a průmyslovými komisemi, které často oceňovaly neotřelé přístupy a posun vpřed.
• V raných hodnoceních Société d’Encouragement byla Chevalierova optika často považována za technicky kvalitnější než Petzvalova konstrukce; ta však díky extrémní světelnosti a lepší ostrosti (byť víceméně jen mimo okraje snímku) nakonec dominovala praxi a trhu. Chevalier vyhrál medaili, Petzval dějiny.

Zbývalo vyléčit poslední největší bolístku, ploché zorné pole — a to se nechávalo kurýrovat dlouho.

• Objektivy s korekcí pro ploché zorné pole (flat-field) méně ohýbají rovinu ostrosti a ta má menší tendenci zakřivovat se ke krajům — celý snímek je ostrý a prokreslený v jedné rovině. Velmi se hodí pro focení více lidí naráz a je životně důležité třeba u technické a reprodukční fotografie.
• Designy se zakřiveným zorným polem (curve-field) typicky nechají vyniknout střed — čím dále od něj, tím prudší je spád ostrosti a tím těžší okraje i s pomocí clony proostřit. Toto chování je typické pro petzvaly a starou meniskovou optiku. Obzvláště se hodí pro charakterní portrétovou fotografii či výtvarnější žánry, kde není třeba dosáhnout co nejvěrnější reprodukce reality. Onehdá to bývalo fuj, dneska je to huj.

Pokrok přišel až roku 1866, kdy Dallmeyer souběžně s německým Steinheilem odhalil světu Rectilinear/Rapid Rectilinear; potažmo jinak pojmenovaný Aplanat. Spousta potíží (sférická aberace, koma, zkreslení, rozměry, váha) se prakticky vyřešila, spousta potíží (astigmatismus, zakřivení pole, světelnost) zase tolik ne. Skutečný průlom přišel s Dr. Rudolphem, který roku 1890 vyndal z kapsy Anastigmat a s Protarem (a později Dagorem) se vše skokově posunulo (já vím, slíbil jsem, že nebudu nezáživnej, takže pokud se v tom chce někdo více povrtat, ať ho unudí někdo jinej). Skutečně reprodukční objektivy přišly sice až mnohem později, ale už teď mohli fotografové zpřetrhat okovy tvůrčího omezení a skrze matnici spatřit přes půlstoletí hledaný ideál.

Cesta však mnohdy bývá cílem a po jeho dosažení leckdo zjistí, že vlastně nabytý milník dávno přerostl a již ho více nenaplňuje.

III. Krasověda chyby

Fotografie nejdřív neuměla být perfektní. Pak se naučila být bezchybná. A pak se rozhodla, že ne vždy chce být dokonalá. Měkká fotografie se nezrodila v jednom okamžiku, ale organickým a postupným třením přinejmenším tří sil:

• Nová módní éra — piktorialismus je fotografický styl silně inspirovaný štětečkáři, zejména impresionismem, symbolismem a tonalismem. Nechci tu kopírovat encyklopedii, ale pro představu: fotografie se často (ne vždy!) vyznačují vláčným, rozpitějším a snovým vzhledem. Evokují fantazii, zádumčivost, melancholii, atmosféru a ducha starých dobrých časů (který už se samozřejmě nikdy nevrátí). Řada jiných směrů se snaží o co nejpřesnější zobrazení skutečnosti a tvrdí takto to je. Tady je středobodem nálada a stav mysli — takto to cítím. Obraz se stává nositelem rozpoložení, světla a prožitku.
• Rebelie umělců — když je něco až příliš populární, objeví se protiproud lidí, kteří sveřepě a zavile vyjí ve prospěch opozice. Někoho mi to připomíná. Jakmile fotografie dokázala bez milosti reprodukovat každé zrnko reality, část autorů odmítla roli mechanického zapisovače skutečnosti a začala hledat spíše emoci, výraz a záměrnou odlišnost. Teprve až uměla být fotografie věrná, mohla si dovolit být klamavá.
• Vedlejší produkt — to, co bylo původně důsledkem technických limitů, se postupně proměnilo ve vědomě vyhledávaný výrazový prostředek. (Ne)dokonalost transmutovala v novou estetickou ideologii. Aneb jak, promiňte, uplést z hovna bič.

IV. Problém dvou druhů

Kazy se ve jménu krásy začaly tříbit a zušlechťovat. Ale podobně jako tomu bylo u Homo sapiens vs. Homo neanderthalensis, jedna cesta se, byť nebyla horší, ukázala býti slepou. Každý chvilku tahá pilku, a francouzi si vytáhli kratší sirku. Jakákoli podobnost Francouzů s neandrtálci je čistě náhodná.

Jelikož jsem optikem asi jako Polák horalem, zkusím vám tuto problematiku osvětlit tak polopaticky, jako to bylo onehdy třeba mne samému: žily byly na Zemi dvě měkkosti — chromatická a sférická. Vezmeme nejdřív chromatickou: světlo je vůl. Není jenom bílý, je různě barevný, jenom to není vždycky vidět. Omrkněte přebal vinylu The Dark Side of the Moon od Floydů. No a každá barva se různě křiví a láme a červená jede tam, modrá ostří tuhle, zelená se rozhodne bejt někde mezi. Takže místo aby se barvičky trefily do jednoho místa, scházej se jak švábi na pivo. Každá dorazí do jiný putyky a obraz je kvůli tomu rozmazanej, jako kdyby z ní už vyšly. U barevný fotografie je to fuj, dělá to barevný okraje, nikdo to nechce. U černobílý to neni fuj, ale taky to nikdo nechce.

Francouzská pouť chromatičnosti

Soft-focus objektivů, jejichž efekt byl cíleně založen na chromatické aberaci bylo nehodně, poskrovnu a pramálo. Většina z toho nemnoha zanikla s nástupem barevné fotografie, protože barevnej bordel na okrajích prej onehdá nikdo nechtěl. No a stejně tehdy jako dnes, jsou všechna, jak se říká v afrikánštině, So skaars soos hoendertande. Neboli vzácný jako slepičí zuby. Lid galského kohouta se vždycky vymykal, takže drtivá nevětšina zde neměla rodokmen. Chcete-li si pochromajzlit, hledejte Berthiot Color, Boyer Opale nebo Puyo/Pulligny. Hodně zdaru.

Zdaleka nejvěhlasnějšího věhlasu se dobral Objectif Anachromatique d’Artiste od dua Puyo/Pulligny. Historie týhle mosazi je mimořádně zašmodrchaná, budu se to snažit osvětlit (haha, jako světelnost, chápete) v jiném článku. Stojí za ní tvrdošíjnej měkkejš Commandant Puyo, který ho moc chtěl. Dal tedy hlavu dohromady s optickým nerdem Žánem Pulligny, který ho navrhnul. A ti se obrátili na Alphonse Darlota, který ho ukul. Výroba se posléze rozšířila a vznikla řada odnoží, třeba M.G.O. (Manufacture Générale d’Optique), Derogy, Gaumont, Turillon & Morin ad. Povětšinou mívaly na šasi korekční stupnici pro posuv ostření a bývaly modulární — přední soustava neměla obvyklý závit, ale bajonet, který ulehčoval výměnu předního elementu za jiné ohnisko, a objektiv se tak podobal tzv. casket setům či soudobým zoomům. Nalézt takový kousek není lehké. Nalézt takový kousek v kompletním setu s dalšími předsádkami není lehké. Vládnete-li jazykem, kde se nic nevyslovuje tak jak píše, račte si počíst zde. Hon hon Gaston, omellete du fromage.

Ať tak či onak, jedna cesta se, byť nebyla horší, ukázala býti slepou. Chromatická vada zesnula, na trůn nastoupila sférická vada. Aberace je mrtva, ať žije aberace.

Anglo-americká cesta sféričnosti

Tenhle vlak rozjel Dallmeyer se svou novátorskou řadou Patent Portrait. Vzal původní petzval, zadní část trochu proházel, počochnil a voilà — otáčením zadního elementu se nyní dala korigovat sférická aberace, potažmo soft-focus. Nebylo to sice hlavním účelem, spíše dodatečným bonusem, ale to nevadilo. Základní kámen už ležel a strhla se mela.

Postupně vznikaly další typy, variace, kopie, zlepšováky a rovnáky na vohejbáky — Země se točila a svět točil. Ženy, děti, všichni zběsile šroubovali a realita měkla. A byl to opět Dallmeyer, který ke konci století ještě jednou řádně přiložil pod kotel. Světlo světa spatřil Dallmeyer Bergheim. John Simeon Bergheim, těžební inženýr, malíř a fotograf, byl impulsem k sestrojení prvního objektivu v historii cíleně navrženého pro účely piktorialismu. Vizionář a jeho dílo se stalo důležitou spojnicí dvou původně znesvářených řemesel — bratrstvo štětce podalo ruku cechu měchu, ideje se protly a zavládla láska. Jeho samého sice dějiny téměř zapomněly, ale to nic nemění na faktu, že slovo Bergheim se už z knih nevymaže a z objektivů neseškrábe. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?

Samotný objektiv je mimořádně prazvláštní a osobitý. Toužebného projevu dosahoval spoluprací obou poruch, chromatické i sférické, a většina modelů měla měnitelná a velmi dlouhá ohniska. Navíc šlo o tele-konstrukci, takže pro zaostření nebylo třeba mít tak dlouhý měch jak je obvyklé. Vzhledem k neběžně vysokým ohniskovým vzdálenostem to bylo věru k užitku. Trpí chemickým posuvem, spolu s ohnisky se mění světelnost, stupnice pro clonu není standardní, velmi těžko se s tím ostří… Souvztažnost toho všeho z něj činí nejkomplikovanější fotorouru, se kterou jsem se zatím potkal — než jsem s tím poprvé udělal fotku, stihl jsem zmoknout, uschnout a znovu zmoknout.

Ne-epilog

Minulost výtvarné fotografie mi připomíná Hegelův dialektický systém — dějiny se občas sunou kupředu jen díky střetu protikladů.

• Teze — sny o bezchybnosti fotografie. Ta musí být dokonalá. Kupředu!
• Antiteze — rozkol a zdánlivý úprk zpět. Dokonalost se náhle hledá v nedokonalosti.
• Syntéza — poznání, že ideál je dosažitelný, ale ne vždy žádoucí. Jde o volbu, a někdy i soužití.

Celý směr si jako leccos dalšího zažil vzestup, vrchol i pád. Popularita strmě stoupala, než snová cingrlátka razantně utnula tvrdá realita první světové války. Po jejím konci fotografický impresionismus ještě zapěl svou labutí píseň, ale ta trvala krátce. Možná by se tedy hodilo vytesat epitaf na pomníček piktoriální fotografie a říci si, kdy měkká fotografie definitivně zhebla (zhebla jako zesnula, pozn. red.):

Akt I — města

ΠΡΑΞΗ Ι — ΠΟΛΕΙΣ

Atény, ekletické město plné kontrastů a protichůdných výjevů. Směska antických sloupů, koček, kafe, horka, majestátních památek a nasládlýho smradu. Pod Akropolí si dám na schodech mezi všudypřítomně rozkvetlými bugenvileami turka (pardon, řecký kafe!!), zatímco se kolem líně povalujou micky a z balkonů nade mnou dědové ševelí novinama u své typicky řecké snídaně — kafíčka a cigárka. Nebo jen cigárka. Poklidnou ranní atmosféru dotváří parta dělníků se sbíječkou, která se mne rozhodla buď normálně nasrat nebo vyvrtat nové archeologické naleziště.

Za hodinku chůze stihnu hned několik dramaticky odlišných sfér — ze starobylého pahorku sejdu do mramorově bílých teras Plaky, jen abych pokračoval do moderní bankovní čtvrti plynule navazující na oblasti poseté otevřenými kanály, odpadky a žloutenkou. Z míst, kde se vymyslela civilizace jste po pár metrech v díře, kde se jeden zamýšlí nad tím, že ji sice možná vynalezli, ale taky zapomněli. Nu což, vzpomenu si na Florenc, utáhnu si popruh na foťáku a cik-cakuju dál.

Pro fotograficky pozitivní jedince se hodí jeden tip — to že je v Aténách horko už vám asi někdo řekl, ale počítejte s tím, že je tahle metropole taky většinu času bez jedinýho mráčku. To spolu s ostrým světlem a brutálním kontrastem není vždycky pravý ořechový a vyžaduje to jakous-takous přípravu. Obzvlášť dobře měřit a vybrat film, nesešli jste-li ještě na digitální scestí.

• Jo a možná ještě jedno soukromý, bonusový upozornění — ve městě dokáže občas až nečekaně silně a zničehonic zaúřadovat vítr. Exaktně sem si toto ověřil na Akropoli při fotografování Athénina olivovníku, kdy sem honil po pahorku v předklonu svůj nový, originální, drahý a odfouknutý SL66 polarizák, v tu chvíli známý spíše pod označením „pocem ty kulatá svině“. Ostraha chvíli tápala, co je to za provokaci — naštěstí jsem ho chytil dřív než se odkutálel do Plaky a hlídači provětrali pendreky. Filtr se sice během své túry rozpadl na atomy, avšak nutno podotknout, že sem ho rekonstruoval a není na něm jediný škrábanec. Díky, Athéno.

Druhé město výpravy, Nafplio, nemůže snad být Aténám vzdálenější. Peloponéské přístavní město, které bylo krátce i tím úplně hlavním, v historii vazalsky spadalo pod kdekoho od Křižáků, Řeků, Italů i Osmanů — a je to na něm vidět. Subjektivně největší stopy zde zanechala Benátská republika, po níž tu zůstalo hned několik pevností a dokonce vodní hrad v zálivu — Bourtzi. Asi i díky ní dýchá poklidnou, romantickou atmosférou, kde je na všechno dost času a ženete se leda za kafem a něčím na zub.

Akt II — hory

ΠΡΑΞΗ II — ΒΟΥΝΑ

Koček a sbíječek bylo dost, začínáme trápit náš Fiat a křivolace stoupáme („stoupáme.“ Auto má subjektivně tak asi čtvrt válce a kdybychom jeli jen o trošku pomaleji, couváme). Ovšem ne na zprofanovaný Olymp a bájný Mytikas, nýbrž do národního parku Vikos-Aoös lemovaného soustavou rozesetých horských vesnic s hustotou osídlení -1 člověk na km². Souostroví břidlicových vísek souhrnně známých jako Zagorochoria působí dojmem, že se je někdo snažil opustit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Dědiny obemykají monumentální kaňon Vikos, který rozeklal celou široširou oblast vedví a obé tak dalo vzniknout odlehlé a svébytné části světa, kde se klidně mohl natáčet Pán Prstenů a kde se zastavil čas i Wi-Fi.

Z našeho kamenného domečku krytého mohutným stromem [ten nesmí spolu s kavárničkou (kafenio) chybět na žádné návsi (plateia)!] se proplétáme ohlazenými uličkami směrem ven. Cesty jsou tu tak úzké a lomené, že auto nemá šanci a musí zůstat za vesnicí. Nikde živá duše. Lidská tedy, kravských a kočičích je tu habaděj.

• Psů je oproti jiným zemím málo a narazíte povětšinou jen na zlenivělý exempláře povalující se ve stínu. Dočkáte se zavrcení ohonem, líného pootočení hlavou, a pokud jste auto, i nezbytného bafnutí, aby se neřeklo. Krávy vám zkříží cestu častěji a samozřejmě platí, že čím užší stezka, tím více se tato pravděpodobnost zvyšuje. Pokud se to navíc nedá nikudy jinudy obejít, hraničí setkání se stračenou téměř s jistotou. Tato jistota potkala i nás a jsa odkojen na „Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte“ od Uhlíře, jsem na ni zkoušel „Bu bu bůů“, ale pravděpodobně nebučela česky. Po chvilce mého posunkování, které ji mělo ubezpečit že přicházím v míru a potřebuju zrovna tudy, usoudila že jsem vůl a odstoupila vedle k zelenější trávě.

Okolité rokle jsou pospojovány starými kamennými mosty s nezaměnitelnou architekturou a přesně to je náš cíl. Sešup dolů nás sice slušně zhuntuje, ale bizarnost obloukových mostků nás vcukuletu vyléčí — mé černobílé srdíčko plesá a svitky jenom sviští. Některé se nad řekami a potoky klenou v nemalé výšce, což spolu s absencí hrazení střídavě povoluje a utahuje svěrače, ale vše se obejde bez ztráty kytičky.

• Pokud tedy nepočítám polámané ego. Během cesty dolů, kdy začínám vypadat tak akorát na defibrilátor, nás míjí věkovitý děda ne nepodobný olivovníku, který tu to prý drandí už tak čtyři dny. Pokecáme, děda se usměje a bez jediný kapky potu si to dál razí k vrcholu. Já pokračuji v sestupu do hlubin vlastní hanby.

Akt III — svatá místa

ΠΡΑΞΗ III — ΙΕΡΟΙ ΤΟΠΟΙ

Měníme těžký terén za jiný těžký terén a míříme k naší poslední řecké etapě — na místo svaté, nezměnitelné a nedotknutelné — monastýrům Meteora. Představte si lítající skály z Avatara, který místo modrejch šmoulů v bederních rouškách osídlili pravoslavní gargamelové v černejch hacafracích, a bůhvíjak na jejich vrcholcích vztyčili kláštery, neboli monastýry. Takhle nějak neuvěřitelně to vypadá. Nebudu zde laskavého čtenáře trýznit fakty a dějepisem, ale něco málo přece řeknu. Mniši sem začali jezdit na modlení už od 11.st., monastýry je napadlo na tom nejvíc nejblbějším místě na stavění stavět od 14.st. Bývalo jich 24 — dochovalo se šest. Kolik se tehdy během stavby dochovalo mnichů se mi u BOZP radši nepochlubili.

• Metamorfosis Megalo Meteoro — „velký vznášející se.“ Také znám jako klášter Proměnění Páně. Nejstarší, největší, nejznámější. Jeho jméno dalo jméno i celé oblasti. Je tu taky nejvíc megalo turistů, až by se z toho jeden metamorfoval.
• Varlaam — neboli Všech svatých. Druhý nejstarší a největší.
• Agios Stefanos — ženský klášter. Jako jediný je spojen pozemní komunikací a nejsnáze dostupný. Díky tomu je tu taky hlava na hlavě. No ostatně jako všude jinde.
• Nejsvětější Trojice — spolu s Agios Stefanos nejvíce vzdálen od zbylé pětice.
• Agios Nikolaos Anapafsa — první, který běžně potkáte cestou z civilizace.
• Rousanos — ženský klášter, spolu s předchozím patří k nejmenším.
• Trochu bokem a nejvíce vzdálen standardní šestici najdete Ypapantis — neobvykle nestojí na vrcholku slepencové skály, ale je vklíněn do skalní stěny v lesích. Není obydlen a slouží pouze k občasným modlitbám. Patří k těm nejlépe zachovalým, které nejsou využívány. Vede k němu moc pěkná trasa a nikoho tu nepotkáte.

K téměř všem monastýrům vede nelehká cesta obvykle sestávající z HROMADY (sic!) schodů a žádný z nich nejsou pohyblivý. Někde je i lanovka s rumpálem, ale jestli nejste představený nebo bedna s mešním vínem, nechte si zajít chuť. Pokud se jako my rozhodnete obšlápnout si to všechno pěšky, bude se díky rozvlněné krajině váš terénní profil nápadně podobat rozbouřenému moři. Výletně pozitivním jedincům asi nemusím říkat, že začít za úsvitu a mít na otvíračku už drahnou část cesty za sebou je bezva pocit. A když míjíte s krosnou a hůlkama sotva probuzený turisty koulící se z autobusů, oblaží vás k tomu ještě poměrně příjemný pocit namyšlenosti.

• Když trefíte Velikonoce a budete mít štěstí jako my, dostanete v klášteře na cestu nabarvený vajíčko natvrdo! 🙂

Cestičky a stezičky, kterými jsme se ubírali, skýtají mnoho okulibých scenérií a nevšedních zákoutí utajených běžnému návštěvníkovi — to je fajn. Nicméně, ne každá cestička a stezička někam vede — to není fajn. Nejkřiklavější příklad nastal, když jsme již značně opečeni sluníčkem dorazili k poctivě zamčené bráně, která nám ubohými pár desítkami metrů bránila v dosažení klášterního cíle. Možné scénáře jsem poté, co jsem říkal věci po kterých by mi máma umyla hubu mejdlem, shrnul na čtyři:

• Vlevo se vrhnout do hlubokého srázu.
• Dozadu se vracet několik kilometrů.
• Rovně se probourat skrz plot a zmlátit pár hlídacích psů a hlídače.
• Vpravo se probít nepřátelsky vypadajícími keři a strmě kráčet do neznáma.

Zavelel jsem k reconquistě a začal bít zdivočelé houštiny na pravé straně, stoupaje tam, kam by nerada stoupala i horská koza. Nevěda co vlastně dobýváme, konečně jsme pokořili vrchol, který se zdál být vrcholem, jež před námi ještě nikdo nikdy nedobyl — a nám se, snad cenou za tu námahu, snad smělost — zjevil jedinečný výhled na čtyři monastýry zároveň. Neřeknu vám, kde to je, ale když sem zbloudíte, poznáte že tu jste. Sedněte, rozjímejte. Nebo si oloupejte vajíčko.

Závěr

ΚΑΤΑΛΗΞΗ

Bylo toho hodně, bylo to bezva. Klepali jsme se strachy z výšin Korintského průplavu, jehož zářivě akvamarínová barva je podezřele nereálná, ploužili se autem skrze mraky a olivové háje na vrchol Lefkady. Opatrně se plahočili nad hlubokými srázy směrem k majestátnímu majáku a za divokého vichru na nekonečně vysokých skalách sem na něj vyplácal celej svitek (jestli to čteš, mami, bylo to v pohodě, vůbec to nebylo nebezpečný!). Nacházeli opuštěné pláže, brodili divokou řeku (a přehazovali boty. Doporučuji se pořádně trefovat, řeku sem sice přehodil, ale pak taky lovil škrpál z koruny stromu), balancovali na starých mnišských stezkách vtesaných do skály nebo se ničeho zlého netuše ubytovali v nejnebezpečnější čtvrti Atén (už končim mami). A omylem se připletli k demonstraci. A našli v jednom zapadákově točenej Budvar. Bylo toho hodně. Bylo to bezva.

Co je to?

Využití piktorialismu provází používání tzv. ušlechtilých způsobů tisku a hlavně měkce kreslící optiky. Ta bývala velmi často menisková a velice jednoduchá.

• Meniskus je útvar tvořený vazivovou chrupavkou, který se nachází uvnitř kolenního kloubu. Ve fotografii jde však o jednoduchou čočku tvořenou jedním kusem skla nebo maximálně dvěma tmelenými členy. Jednodušší už je fakt jen dírková komora. Velice základní přehled můžete získat třeba zde.

Měkce kreslící optika — a to se pozná jak? Necvičené oko třeba tak, že bude fotografii považovat za neostrou a zralou do koše. To by však byla smutná chyba a je to složitější — neostrá fotka je prostě neostrá, linie jsou rozmazané, pacient je mrtev. Kdežto u měkké optiky (soft-focus) jde vlastně o řízenou optickou vadu sférické a chromatické aberace. Linie zůstávají ostré, ale obklopuje je zářící halační efekt vytvářející nezaměnitelně přesvícené světlé části a typicky „kolonádní“ a „snový“ efekt. Takového výsledku prostým rozostřením nedosáhnete a výstup nebude oku lahodící. 

• Můžete se setkat s pojmy soft-focus a piktorialistický objektiv. Jde vlastně o dvojí název téhož, byť panuje jakýsi všeobecný konsenzus, že ty s druhým označením mají silnější efekt „měkkosti.“ Blbě se však ostří se všema a chce to léta dřiny a odříkání.
• Obzvláště populární bylo používání soft-focus optiky v dřevních dobách Hollywoodu. Měkké podání vyhlazovalo vrásky a dělalo mladší krásky. Ze zmíněného faktu asi také pramení politováníhodný názor některých duchem slabších jedinců zapovídajících použití na cokoli jiného než portrét. Nenechte se svést na scestí — uhrančivý charakter prýští z krajiny, zátiší či aktu stejně mocně.

Typy mechanismu?

Existuje hned několik způsobů, jak soft-focus (SF) efekt korigovat. Ten nejvíc nóbl se vyznačuje samostatným okružím na těle objektivu (Universal Heliar, TTH Cooke, Aldis, Crown ad.), které je nezávislé na clonové stupnici — máte tedy vše pod kontrolou.

Populární je volení síly SF pomocí clonové stupnice. Čím více přicloníte, tím je efekt slabší. Nevýhodou je nemožnost tandemu přicloněno + silný SF, popř. plná díra + slabý SF. Typickými představiteli jsou třeba Hermagis/SOM Berthiot Eidoscope, Kodak Portrait či Nicola Perscheid.

Jiné objektivy využívají jako volič míru zašroubování předního nebo zadního členu. Jednoduše řečeno, čím více čočky vyšroubujete, tím silnějšího efektu dosáhnete. A když vyšroubujete příliš, vypadne vám to celý na zem a vy se poserete, protože společným jmenovatelem těchto věcí není levná pořizovací hodnota. Tento způsob najdete třeba u Wollensak Velostigmatů nebo Dallmeyerů (prvotním verzím se šrouboval zadní člen — blbý tedy je, že při změně musíte vyndavat ze standardy celý objektiv. Novější verze toto přesunuly do přední části a nejnovější měly samostatný vehement v šasi objektivu).

Asi nejméně rozšířeným stylem je vkládání speciálních kroužků regulujících míru difuze, takovej hogo fogo ekvivalent clony. Jako jediný zástupce této obskurní metody mne teď napadá jen Rodenstock Imagon nebo Fujinon SF, kde se nacvakávaly podobně jako filtry či sluneční clona do předního závitu. Nevýhodou je nutnost jejich opatrování — tyhle malý svině jsou spolu s krytkama, drátěnkama a lichejma ponožkama spolčený na častým útěku kamsi do neznáma.

Existují samozřejmě i výjimky kupříkladu postrádající krom voliče SF efektu i možnost clonění. Máte tedy fixní ohnisko, fixní clonu a fixní míru měkkosti. Tak a teď se snažte! Takto vám život znesnadní třeba ceněná Oscar Zwierzina Plasticca nebo některé iterace Puyo skel.

• Některé optické konstrukce (piktorialistických skel jako je právě Puyo či Eidoscope se to zejména týkalo) nebyly korigovány pro barevnou fotografii, optické vady a celé barevné spektrum. Nejvíce bolestivým článkem byla hlavně chromatická aberace, kvůli níž se muselo počítat s tzv. chemickým ostřením. Jednoduše řečeno byla výsledná fotka vlivem UV záření zaostřená úplně jinam než na matnici (na vině je především potíž lidského oka v ostření na modrou složku spektra) — proto byly někdy na šasi objektivu stupnice pro následnou korekci (Puyo). U moderních panchromatických filmů by tenhle problém neměl nastat, nicméně příznivci orthochromatických filmů či kolodia a ostatních procesů citlivých na modrou složku spektra by měli zpozornět.

Jak na to?

A existují samozřejmě i divoké výjimky z výjimek pramenící z pokusného ducha či hlubokých kapes. Předně se dá experimentovat s běžnými objektivy — stačí částečně vyšroubovat přední či zadní člen a vytvořit tak „falešný“ soft-focus efekt ne nepodobný mnohem dražším exemplářům k tomu určeným. Berte však v potaz, že ne každá optická konstrukce je tomuto nakloněna a dobře jsou k tomu svolné třeba triplety a jejich deriváty.

• Ideálním kandidátem na zkoušení může být třeba notoricky známý Tessar. Je jich mnoho typů, jsou všude a jsou levné.

Také se dají optické členy objektivu (či celé objektivy) otáčet, prohazovat či úplně odebírat. Ne všude to jde a ne všude to bude mít smysluplný efekt po kterém bažíte, ale kdo si hraje…

• Při otáčení se zpravidla zmenší pokryv a projev objektivu tak trochu zešílí. Při extrakci se většinou dává pryč přední člen a výsledkem je mj. podstatné zvýšení ohniska, pokles světelnosti a zvětšení pokryvu.
• Některá skla s těmito úpravami počítají a jsou na to cíleně zkonstruována — tzv. convertible objektivy. Zpravidla funguje tandem portrétní/krajinářský (staré petzvaly nebo Spencer Port-Land, z anglického Portrait-Landscape). Populární jsou však také modulární řešení, tzv. casket sety, kdy naopak přidáváte a odebíráte předsádky a měníte ohniska (de facto předchůdce zoom objektivů). Jednou sadou tedy pokryjete hned několik objektivů. Ale o tom zas jindy.

Pokud vám však i toto všechno připadá až přespříliš civilizované, můžete si jako staří mistři napatlat na přední čočku vazelínu či přes ni přetáhnout silonky nebo záclonu. Výsledky nezaručeny, zábava však stoprocentně. Jo a až budete nějaký chuděře pod záštitou vyššího principu uměleckého stahovat punčochy, zříkám se veškeré zodpovědnosti.

Pokud jste dnešní změť přelouskali až sem a stále se cítíte piktorialisticky nenaplněni, možná vám přijde vhod rozsáhlý několikadílný článek o velkoformátové soft-focus optice včetně příkladů a názorných ukázek nalezivší se zde. Pro jedince, kteří ještě nenalezli tu jedinou správnou velkoformátnickou víru, se může hodit také tato bichle s návody a příklady především pro středoformáty a 35mm. Jenom pozor, tahle díra vede setsakramentsky hluboko a já vás varoval — v mé duši je mír.

Ze své lásky k impresionismu a piktorialismu jsem se vypsal, na závěr vám tedy snad již jen předám svá těžce nabytá životní moudra — Dokonalost je v nedokonalosti! Svět je hranatý a ostrý, alespoň ho měkce foťte! I sny se dají zvěčnit! Sofťák do každé rodiny! Pořádně osolte vodu než dáte vařit těstoviny!

Výlet číslo dvě

— การเดินทางหมายเลขสอง

Potud obvyklý scénář — trpící Já, ověšen foťáky, stativy, harampádím, jdu nahoru, dolů, slunce, horko, tisíce schodů kamsi do džungle.

Ale náhle novinka — před konečným a nejhorším výstupem, srovnatelným snad jen s výšvihem do posledních metrů K2, tabulka upozorňující lidi slabého srdce a vůle, že to vážně není dobrej nápad. Na věrohodnosti ceduli dodává i to, že je výjimečně napsaná i v angličtině, je tedy jasný že tohle není žádná prdel. Nicméně sem byl ujištěn doprovodem, že nejsem ani kardiak a ani sláb, ale jen obyčejný líný čuně, takže pokus nevyšel a jdeme dál.

A pak, po zdolání posledního kusu úseku lemovanýho vybělenýma kostma nešťástníků, co vzali moudrou ceduli na lehkou váhu, jsme tam. Otevírá se před námi Phraya Nakhon.

Soustava jeskyní, kamenných mostů a tunelů, vedoucích do dechberoucího a vpravdě gargantuovského dómu, jehož monstrozitu se ani nebudu pokoušet popsat slovy. A nad tím vším jediný zdroj světla, obří stropní okno lemované džunglí na povrchu. A jsme tam právě včas — o několik minut později slunce dosáhne polohy, kdy otvorem osvítí vnitřek dómu a paprsky padnou přímo na zlatem vykládaný klášter uprostřed.

Takže málo platný, zase to za to stálo. Prostě dobrá díra, 9,5/10. Poslední půlbod si nechávám na taktizování do další jeskyně.

Řehole třetí

— การต่อสู้ครั้งที่สาม

První šnorchlování!

Vyplouváme na širé moře a souostroví Koh Phi-Phi — jelikož se však loď více než kupředu pohybuje zhora dolů a zleva doprava, snídani brzy začne zajímat co je to tam nahoře za mejdan, že se mrkne taky. Když začne část posádky blít do koše a druhá žádat o záchranné vesty, začínám mít pocit, že sem měl radši zůstat na pláži a bafat na kraby. Nicméně dorazíme a šup na korálové útesy!

Díky absenci varování, že se na palubě lodi může nacházet voda, poněkud nedůstojně a neplánovaně sklouzávám do hlubin. Samozřejmě a zcela neomylně také dostávám jedinou netěsnící masku a šnorchl, takže zatímco si ostatní užívají krás podmořského života, já při každém pokusu o ponoření obličeje a nádechu dobrovolně podstupuju waterboarding a linou se ode mne zvuky jako z natáčení Hlubokého hrdla.

Po půlhodině vzbuzování všeobecného veselí mezi všemi těmi nádhernými tvory pode mnou, který sem přes tu sůl v očích ani neviděl, znovu vyplouváme a přístáváme na Kokosovém ostrově. Nikde jedinej kokos. Ale bafnul sem si na pár krabů. Na souši sem šéfem já, neřádi.

Čtvrté dějství

— บทที่สี่

Stanice rangerů, hluboká džungle nedlouho po rozbřesku. Jako středoevropani zvyklí na srnky, užovky a veverky bereme všudypřítomné tabule upozorňující na tygry a krokodýly s nadhledem a jdeme smazat poslední bílá místa z mapy. Dvojice rangerů si na nás ukazuje prstem, kroutí hlavou a směje se, těch pár turistů co se na parkovišti bojí vylézt z auta už jen kroutí hlavou. Sawat Dý Khrab, srabi, ještě se uvidíme.

Po asi pěti metrech se oba nedůstojně vymázneme v prvním potůčku co překračujeme, aura dobyvatelů klesá, voda v botách stoupá, smích z kempu sílí. Cestu nám lemují krabi velký jak ruka, pavouci velký jak noha (velká noha, asi tak číslo 46) a opice velký zhruba jak opice. Jenom lidi nikde. Krokodýli naštěstí teda taky. Jsme už v samém srdci pralesa, když před námi slyšíme něco velkýho. Fakt velkýho. Rozhodně o dost většího než pavouka velikosti 46. Utahuju si popruh na svém taktickém terénním kloboučku, aby mi nevlál při útěku, a statečně zdolám další metr a půl. Když se predátor ozve podruhé přímo v houštinách před námi, pomalu mne opouští odvaha a o sekundu později, se slovy „do riti ty kokos, na toto seriem“, i doprovod. Dochází mi, že stativem tygra asi neubiju, a zahajuji taktický postup vzad.

Ale nač obavy ženského doprovodu? Proč by se tygr honil za lístkem salátu, když sem tam byl já, macatej dvojitej cheeseburger, kterýho by po pěti metrech útěku začlo píchat v boku? Snadná šelmí snídaně. Přesto se do kempu vracíme jako pokořitelé divočiny. Nikdo už se nesměje. Bílý skvrny na mapách zůstaly, hnědý v kalhotách přibyly. Tak báj báj, bázlivci.

Popáté a šmytec

— ห้าและสิ้นสุด

Vyplouváme s vratkým kajakem na širé obzory, konkrétně nám přijde jako neodolatelný nápad vybrat si za cíl ostrov na horizontu. Co se asi tak může stát, žejo. Ale poté co se vlny začínají tak nějak zvětšovat, svěrače utahovat a já si začínám pobrukovat soundtrack z Čelistí, otáčíme a rozhodneme se obeplout pobřeží.

Strmé, nezdolné útesy, lemované rozpukanými stromy deroucími se z ničeho, skalní převisy a brány, vlny tříštící se o skaliska — a najednou se mezi tím vším otevírá pohled na skrytou osamělou pláž. Přístáváme. Běloskvoucí písek, průzračná voda, to vše uzavřeno půlměsícem neprostupné džungle. Dobrý!

Při cestě zpět míjíme Smaragdovou jeskyni, kam vede jen jediná cesta — nechat loď lodí, skočit do hlubin a proplavat absolutní tmou (no dobře, měli jsme čelovku) několik set metrů, než staneme na další pláži, obehnané skalami a přístupné jen z moře a za odlivu. 9,6/10.

Připlouváme se západem slunce, jehož barvám snad ani nevěříme (což pro vás zvěčňuji na černobílý film, není zač) a jde se na večeři. Štědrovečerní. Sedíme obehnáni džunglí a za malebného 120dB vřískotu cikád v místní „restauraci“ měníme řízek za Massaman Curry, brsalát za Tom Kha a navrch Mango Sticky Rice. Vypadla elektřina, takže dojídáme za svitu vánočních světýlek a vůkol temnou divočinou se koulíme přes ostrov zpět. Dobře bylo.