Rubrika: Objektivy

Petzvalové konstrukce, soft-focus, piktorialistické… Co hrdlo ráčí. Novoty z půlky 20.st., ale i z hloubi toho předchozího. To ještě byla skla skelnější a mosaz mosaznější. Na velikost a váhu se nehrálo, ale charakter a bokeh… Toho je tu na rozdávání. Lupy na pixely nechte doma a připravte se na naprosto dokonalou naprostou nedokonalost. Tahle skla nefotí, ale malují.

  • Eidoscope

    Eidoscope

    Jedná se o přepis historického rozhovoru nalezeného mezi lahví červeného vína, plesnivým plísňovým sýrem a beznohou kostrou žáby při rekonstrukci domu U Francouzské koruny. Nekolorováno.

    Redakce: Vítáme Vás v Koruně království Českého! Je nám ctí hostit vyslance z lůna fotografie právě zde, v jednom z center středoevropského uměleckého dění.

    Eidoscope: Konečně v rodišti Drtikola, Nováka a Sudka! Ten sice zatím tahá dřeváka, ale předvídám mu znamenitou budoucnost! *Na stůl přistane pivo.* Merci. A víno máte?

    R: Možná. Ale dost o nás! Povězte nám více o své měkké mosazné misii.

    E: Avec plaisir. Jsem Hermagis Eidoscope. Svou pouť jsem započal roku 1903 v Paříži, říkají mi objectif à flou artistique, umělecký měkkokresebný objektiv. Byl jsem záměrně vyšlechtěn pro fotografii impresionistickou a kráčím ve šlépějích velikánů jako byli Puyo a Pulligny nebo Dallmeyer Bergheim. Doporučil bych Vám fantastique článek o měkké fotografii od Negativa na cestách, ale nemohu, bude napsán až za více než století.

    R: Tvrdíte o sobě, že jste objektiv výtvarný. Není to jen elegantní způsob, jak omluvit neumětelství a vydávat i ten nejméně zdařilý výsledek za tvůrčí záměr?

    E: Kupříkladu proostřit umí každý, kdo má oči a otočí clonovým kroužkem. S běžnou optikou fotograf vidí přesně, co činí, a nepovede-li se snímek, bývá obvykle snadné určit příčinu. U objektivů piktorialistických je situace složitější, neboť jejich svojskost jest výrazně ovlivněna podmínkami. Výsledek bývá hůře předvídatelný a hranice mezi působivým výtvarným účinem a nepovedenou fotografií velmi tenká. Navzdory rozšířené představě, že usnadňují tvorbu samoúčelného umělečna, bývá vytvoření skutečně dobrého piktorialistického snímku mnohdy náročnější než pořízení technicky dokonalé ostré fotografie. 

    Jejich naturel lze bez zkušeností jen těžko tušit, a když se k tomu přimísí nepřející zákony fysiky, třebas v podobě chemického ostření, je nasnadě, že k přesvědčivému výsledku je zapotřebí značné zdatnosti v celém procesu. Musíte výsledek vidět předem, neboť očima jej nespatříte.

    R: Vaše měkká letora je tedy založena na chybách a náhodě?

    E: Na chybách ano, byť je nesnadné určit, co je vlastně vadou. Dávám však přednost pojmu kontrolovaná iluse. Exaktnost a přesnost přenechme účetním a inženýrům, umělci nechť se dvoří dojmu. A ten mám pevně v rukou. Ne nadarmo má mé jméno prapůvod v řeckých slovech εἶδος  (eidos — podoba, forma) a σκοπέω  (skopeō — dívat se, pozorovat). Jinými slovy, vnímejte celek, stavte formu nad fakta, zachyťte podstatu. O zhmotnění ideje se již postarám já. Kolik náhody a nepředvídatelnosti se přičiní, záleží nakonec na Vás.

    R: Řečtina vztyčila pilíře vědy, to má zákazníka přesvědčit, že si má místo přesných skalpelů současné optiky pořídit Váš optický kabaret?

    E: Dovolte mi malé proroctví. Spolu s městem velikým vidím i časy, kdy se bezvadnost stane normou a vše bude patřičně skvělé a krásné a ostré. Chtěj nechtěj se s tím pojí i jakási bezkrevnost, později snad nuda, prázdnota a omrzelost. Člověk dosáhne výšin, aby z nich chtěl dobrovolně sestoupit zpět —  úlek nad tím, co dokážeme, nás dožene zpět k důvěrně známé minulosti. Na svých milých si přece také ponejvíce neceníte dokonalosti, nýbrž chyb a hříšků, osobitosti a jinakosti; toho, co je činí tím, čím jsou. Chyby jsou nejkrásnější výsadou člověka. Proč by totéž nemělo platit i pro objektiv?

    R.: Sdělte nám něco více o technických podrobnostech.

    E: Můžete mne nalézt v mnoha ohniscích a variantách. Od těch pro carte de visite, přes half-plate a full-plate až po mamutí formáty, kde poslouží náš nejvyšší — No.0, 635mm f5. Toho však využijí jen nemnozí a domnívám se, že se s ním nesetkáte právě snadno. Má nejstarší Já naleznete ve zlatavé mosazi a s vkládacími clonami. Do budoucna se počítá i s clonou irisovou a snad i elegantním černěným povrchem. Ale kdo ví? Třeba nás, Hermagis, v dalekém budoucnu převezme Société d’Optique et de Mécanique de Haute Précision Berthiot a přejdeme na černěný hliník. Výhoda lehkosti je sice oproti mosazi zřejmá, ale duše pozbude lesku. Krásné bývá těžké.

    R: Čím se odlišujete od jiných objektivů výtvarných? Proč by volba měla padnout právě na Eidoscope?

    E: Je tu rovina technická i umělecká. Potěšme nejprve jedince technicky založené. Oproti předchůdcům vynikám světelností — f5 je hodnota důstojna moderního věku. Jistě, Mʳ Petzval je zatím nedostižný, avšak daň za jeho přednosti byla vybrána jinými nedostatky.

    Má konstrukce využívá dvojici achromatických dubletů, které svazují chromatickou aberaci a nežádoucí barevné lemování. Současně však ponechávám dostatek prostoru sférické aberaci, aby mohla odhalit své trumfy. Při plně otevřené cloně vyniknou nejvíce, zatímco se zacloněním jejich vliv slábne a kresba se stává ostrou a přesnou. Přední i zadní skupinu lze navíc díky symetrické konstrukci Rapid Rectilinear používat samostatně, takže fotograf získává hned několik různých uspořádání s odlišnými ohnisky i obrazovým projevem. Není proto přehnané tvrdit, že v jednom mosazném tubusu ukrývám hned několik objektivů s rozličným podáním pro jakoukoli momentální potřebu jakéhokoli fotografa.

    Inovovali jsme rovněž clonovou stupnici. Místo dnešního zmatku s různými soustavami jsme zvolili vlastní přístup a pokoušíme se vše sjednotit. Po nejvyšší světelnosti značené f5 následují hodnoty jako 6, 7, 10, 14 a 20, které odpovídají skutečným clonovým hodnotám a nevyžadují žádného přepočtu. Clona totiž u Eidoscopu neslouží pouze k regulaci množství světla a hloubky ostrosti, ale především k ovládání intenzity a charakteru výtvarného efektu. Tento système dovoluje mnohem jemnější volbu a ze zkušeného fotografa se rázem stává dirigent, který má pod kontrolou celý orchestr. Tato novinka se zajisté ujme.

    R: Neotřelé a pokrokové! Zbývá upoutat pozornost výtvarníků.

    E: Má pravá síla nespočívá v technickém řešení, ale v tom, jakým způsobem přetvářím fotografickou scénu a snoubím preciznost s úmyslem. Načrtávám obraz, jenž si zachovává popisnost, zároveň však zůstává tajnosnubný a prchavý. Jasné partie konejší charakteristický třpyt a přechody mezi světlem a stínem působí jinotajně a nadzemsky. Výsledkem je jedinečný soulad ostrých linií, měkké záře a atmosféry. Jsem tužkou přírody, co nakreslíte, je však na Vaší imaginaci.

    R: Nejdůležitějším instrumentem jest tedy opět tvůrce sám. Doufejme, že budoucnost přinese Eidoscopu sukces — čas je nakonec nejlepším sítem kvalit. Jaká budou Vaše slova na závěr? 

    E: L’Eidoscope ne photographie pas, il dessine! — Eidoscope nefotí, ale maluje!

    R: *Na stůl přibude karafa nejskvělejšího vína.* Ať svět maluje, štětcem či sklem.

  • Bausch & Lomb Portrait Unar

    Bausch & Lomb Portrait Unar

    To si tak jednou u Bauš-end-Lombů sedli s tím, že by bylo fajn zatnout tipec portrétním tripletím objektivům od TTH, jež poměrně úspěšně již od roku 1898 otravovaly život konkurenci. 

    • Pod kryptickým označením TTH se neskrývá nic jiného než slovutný anglický Taylor, Taylor & Hobson. Nesmrtelný věhlas si fy. získala především portrétní řadou Cooke s volitelnou mírou změkčení obrazu. Každému pánu i kmánu, ženě i dítěti jsou známy především řady Series II (f3.5 – f4.5) a VI (f5.6) s charakteristickým ovladačem změkčení (soft-focusu), který připomínal boxery na ruku. Odtud neformální a zažitá přezdívka Knuckler. Šlo o jedny z prvních anastigmatů s proměnlivou mírou difuze a po dalších padesát let se staly integrální součástí portrétní fotografie. A mimochodem způsobily, že každá firma chtěla mít svého Knucklera.

    A zachtělo se tak i B&L. Ve spolupráci s německým Zeissem, se kterým byli BFF, si vykasali rukávy a l.p. 1904 ukuli Unar. Ale ne tak hrr! Minulost je spletitější.

    Konstrukci typu Unar vypočítal u Zeissů roku 1899 Dr. Rudolph, a šlo o nelepené čtyřčočkové anastigmatické schéma, tedy o čočku víc než měl sousedovic Triplet. Koncepce se však záhy přežila a ukázalo se, že nesplňuje požadavky své doby. Původní Unar (tehdy ještě bez přídomku Portrait a volitelného SF) se ještě chvíli klepal v předsmrtných křečích, než mu roku 1902 zatlouk poslední hřebík do rakve Zeiss se zbrusu novým Tessarem. Respektive opět Dr. Rudolph, kulišák jeden.

    • Tessar (z řeckého τέσσερα; téssera — čtyři) má také čtyři čočky, ale poslední dvě jsou tmeleny v doublet. I když je ze schématu jasně vidět, že jde o blízký příbuzenský vztah a jeden z druhého vychází, ukázal se Tessar jako nadanější dítko, které měl Zeiss radši. Unar prohrál a z Tessaru se stal jeden z úhelných kamenů optiky.
    • Jo a jen tak mimochodem, všechny společnosti stále existují a fungují. Bausch & Lomb vyrábí kontaktní čočky (takže vlastně pořád objektivy, jen na oči), Taylor Hobson metrologické přístroje, odštěpený Cooke Optics high-end objektivy (historie spolupráce je spletitá a na jindy. Každopádně pořád koketují i se soft-focusem, viz Cooke PS645) a Zeiss se pořád vrtá ve všem možným.

    Eh, a co tedy ten rok 1904? Stejně jako Gandalf Šedý bojoval v dolech Morie proti Tessaru, sváděl Unar Mosazný na pellenorských optických polích bitvu s Balrogem. Nebo tak nějak. Každopádně Unar i Gandalf padli, aby se mohli vrátit silnější než kdy předtím — jako Gandalf Bílý a Portrait Unar!

    • Za fénixovským znovuzrozením Unaru trochu vyčůraně stojí Zeiss. Nejdřív byl Unar. Ten vzali, trochu ho pokroutili a bum, byl tu Tessar. Ale byla by škoda nesvézt se ještě trochu na vlně popularity měkkých portrétních skel! Unaří konstrukce se oprášila, přidal se difuzor, trochu se to zvenku počochnilo a voilà — vznikl Portrait Unar. Nejde tedy o nic jiného než původní schéma, jen se využilo nedokonalostí konstrukce a z toho co dříve vadilo, byla rázem přednost. Už tehdy frčela marketingová oddělení na plný obrátky!

    A teď k samotné kuriózní konstrukci. Ta obsahuje lamelový clonový mechanismus, rack & pinion systém i posuvník na ovládání soft-focusu. Hlavní tubus se skládá hned z několika menších, které do sebe pomocí různých vnitřních helicoidů a otvorů zapadají jako matrjošky a vše je navzájem propojené. A zapadají PŘESNĚ — stačí aby se o yoktometr hnul jen jeden z tubusů, které jsou pospojované šroubečky velkými asi jako křížky na internetových reklamách, a sesere se to jako SSSR. Jo a nestačí to dát dohromady, chcete to mít taky přesně zkalibrovaný žejo, aby clonová stupnice nezačínala třeba v půlce. Pokus/omyl. GLHF.

    K ničemu z toho se nedá příliš dostat a pokud zcela přesně nevíte co děláte, zajděte si se džbánkem, čeká vás předlouhej večer. Možností sestavení je tady asi jako v Rubikově kostce, ale správnej je jen jedinej, což jsem si osobně ověřil. Po asi čtyřech hodinách, co jsem říkal věci ze kterých muselo kravám v okolí zkysnout všecko mlíko, sem to dal nakonec se slzami v očích dohromady. Zbyl mi teda jeden šroubeček, ale rozhodl jsem se že šlo o kurvítko.

    • Pohyblivé tubusy v šasi skýtají jeden chyták — frikci. Unary bývají běžně při pohybu rack & pinion systému a ostatních stupnic dosti tuhé. Spousta lidí nabyde dojmu že by to chtělo trošku promastit, a začnou to tam mazat špekem. Na vině je však tření. Spousta tubusů + spousta velké plochy = spousta frikce. Takže jen odstranit nečistoty a smířit se s tím, že to prostě nikdy nebude jezdit jako jamajskej bob.
    • Vlastně jsou tu dva chytáky. Tím druhým je legendárně zdiskreditovaná clona. Lamely jsou vyrobené z celulózy, která byla křehká a nepříliš trvanlivá — netrvalo dlouho a lamely prostě uhnily. Fertig. A ty co se nerozpadly svépomocí, byly napadeny Kutilem domácím a pod bohulibou záminkou vyčištění (viz třeba odstavec výše) s nevědomou hrůzou v očích rozpuštěny. Proto je drtivá většina Unarů bez lamel a můžete si leda tak točit clonovým kroužkem. No ale kdo by to vlastně clonil, že! Oni se vás prostě jen snažili donutit fotit na plnou díru a užít si ty bokehy a charaktery. Aha!
    • Abych byl fér, Bausch & Lomb na to byl expert nejen u Unarů. Týkalo se to v menší míře i petzvalů a jiných modelů té doby. Pokud tedy najdete kousek s intaktní clonou, jsou dvě možnosti — buď jste vyhráli ve Sportce a radši se na tu clonu ani křivě nedívejte, nebo jde o novější renovaci (která je extra drahá. Extra². Takže ji rovněž ušetřete zlovolných pohledů).

    Ať jenom nepyskuju, tak na chválení je tu všechno ostatní. Objektiv je skvěle dílensky zpracovaný (aby ne, když šlo o výkladní skříň B&L a něco, co mělo konkurovat TTH), a clona i volič SF se pohybují se svistotem a zpětnou vazbou, která pohladí po pindíku (ne nepodobnou typickému „fouknutí“ u Knuckleru, způsobeného unikajícím vzduchem). Clonové okruží se nachází blíže přírubě a difuzor značený 1-4 je před clonou, kdy jednička je nejostřejší a čtyřka nejrozpitější.

    • Potěšující je také to, že jde objektiv závitem našroubovat na přírubu Hermagis Eidoscopu No.1. To sice zajímá asi tak 0,0042 ‰ lidí, ale když vám příruba chybí a shodou okolností máte jedničkový Eido…

    Největší a nejnápadnější cizokrajností jsou však táhla. Oba voliče jsou opatřeny nezaměnitelnými jezdci s dírkami po obou stranách, kteří sloužili k protažení lanka a nastavení intenzity zpoza aparátu tak, aby fotograf nemusel v ateliéru spouštět oči z matnice a přecházet dopředu. Geniální a kdovíjak použitelné — vzhledem k výše zmíněné frikci pojezdů aby to ovládal Gustav Frištenský. Ale na diagramu to vypadá fakt dobře!

    • Jediné další objektivy nesoucí stejná táhla patří k portrétní řadě A f4, petzvalům od B&L a vysokorychlostní řadě B f2.2. Je-li mi známo, nikde jinde je nenajdete.
    • Řada Portrait Unar vznikla ve čtyřech velikostech: 10″, 12″, 14¾“ a 18″ f4.5. Největší se objevuje i v oficiálních katalozích pouze sporadicky. Kromě v tomto článku propírané varianty vznikla i nástupnická revize s přepracovaným designem postrádajícím děrované posouvací bazmeky a vzhledem se blížící nástupnickému designovému jazyku například Plastigmatů — tj. okružím s dvojitě šrafovanými drahami.

    U přiložených dobových záznamů si můžete povšimnout jakýchsi kódových označení připomínajících hláskovací abecedy, které se liší dle řady a ohniska — Xiar, Ximar, Xilet ad. Není to žádný rumunský zaklínadlo, ale běžná součást tehdejších materiálů — telegrafické kódy.

    Na přelomu 19. a 20. století, když si vašnosta objednával objektivy přes půl světa, posílal to telegrafem. A protože telegrafní společnosti účtovaly za každý znak nebo slovo, používali výrobci krátké, jednoznačné kódy místo rozepisování „Bausch & Lomb — Zeiss Portrait Unar, Series 1b, 380mm f4.5″.“ Stačilo Ximat a bylo jasný, o co jde. Výrobci měli ke kódům tabulky v katalozích, aby to bylo pro zákazníky blbuvzdorný. Některý firmy (Zeiss, Voigtländer, Ross ad.) si dokonce registrovaly celé telegrafické slovníky, aby jejich zakázky byly jednoznačný a nikdo to nepopletl. Tuhle vedle si můžete prohlédnout katalogy Voigtländeru, který se v tom obzvlášť rochnil.

    Podání objektivu nepříliš vybočuje z charakteru jiných podobných skel této ligy, a chová se jako typický anastigmat. Při nejnižší míře soft-focusu je na plně otevřenou clonu sklíčko příjemně portrétně ostré a tak akorát kontrastní. Jakmile byť jen homeopaticky přicloníte, ostrobřitost strmě stoupá a díky konstrukci s plochým zorným polem pěkně poportrétujete i skupinky.

    • Ve zkratce: objektivy s korekcí pro ploché zorné pole (flat-field) méně ohýbají perspektivu snímku a obraz má menší tendenci zakřivovat se ke krajům — celé zorné pole je ostré a prokreslené v jedné rovině. Velmi se hodí pro focení více lidí naráz a je životně důležité třeba u technické fotografie.
    • Objektivy se zakřiveným zorným polem (curve-field) typicky nechají vyniknout střed snímku — čím dále od něj, tím prudší je spád ostrosti a tím těžší okraje i s pomocí clony proostřit. Toto chování je typické pro petzvaly a starou meniskovou optiku. Obzvláště se hodí pro charakterní portrétovou fotografii či výtvarnější žánry, kde není třeba dosáhnout co nejvěrnější reprodukce reality.

    Toužíte-li zvyšovat míru sofťákovosti, račte mít i trénované oko. Projev difuze spadá do kategorie něžný a citlivý, a ani na nejvyšší pětikvalt nečekejte nějaké vyměklé odvázanosti. Neberte to však jako negativum — podobný projev je u této noblesní skelné kategorie zcela běžný a je tak akorát na zjemnění pleti a vyhlazení vyrýsovaných rysů (rysů ve tváři, ne Rysů lesních ani Rysů horských, pozn. red.).

    Avšak ještě neházejte Unary do smetí a flinty do žita, milí měkkýši, svěřím se vám s jedním podpultovým tipem. Odšroubujete-li zadní čočku od zbytku objektivu a použijete ji samostatně, dostanete překvapivě hardcore měkkej objektiv, podáním nikoli nepodobnej třeba Kodak Portraitu. Nebude úplně triviální ho adaptovat, protože závit s přírubou je blíže tělu ještě před zadní soustavou, ale se špetkou rukodělného umu (jehož se třeba mě želbohu pramálo dostává) se s Unarem posunete na úplně novou úroveň. Jistě, bude vám scházet clona, volič SF i sluneční clona, ale vytvoříte si něco jako Oscar Zwierzina Plasticca nebo Kronar/Kronarette — a můžete začít malovat. Jak vidíte, Unar je kromobyčejně nefádní sklíčko zdárně mísící obvyklost s neotřelostí a zemitost se snivostí. No a až na vás někdo vysype dotazy typu „Chceš dělat portrét? Krajinku, snad akt? A bude to ostrý, naturální, měkký, piktorialistický? Hodně přicloněný, málo, středně?“, odpověď je ANO!

  • Dallmeyer 3B

    Dallmeyer 3B

    V předešlém článku jsem hloubal a dumal mimojiné o tom, že jen nemnoho mých portrétních sklíček může momentálně vyzvat Hermagisího Portrejta a Rychlýho dělníka do ringu a nehodit tam rovnou ručník. Dallmeyer 3B se zdál být papírově vyrovnaným soupeřem — no a jak to dopadlo? Potvrdil Dallmeyer série Bé svůj kultovní status a zařadil se po bok Hermagisu a Hugo Meyera? Nebo zkazky přeháněly a místo rovnocenné portrétní triády se na piedestalu i nadále přetlačují jen dva šampioni? Ne tak hrr! Vezmeme to oklikou. Přes Londýn, Florencii a Kostelec nad Černými lesy.

    Jak nastínil již perex výše, byl jsem postupně oblažen hned dvěma různě starými exempláři s parametry 290mm f3. Jeden byl prodán 25. října 1873 do Itálie Sig. Broschimu, druhého se v květnu roku 1883 ujal tajemný Mr. Alman (jestli tedy luštím rukopisný škrabopis správně).

    O Siru Almanovi jsem nedohledal nic. Zkusmo jsem propátral i jiné varianty příjmení, kdyby se někdo přepsal —  ale buď pánovo renomé lapila osidla času, nebo to mohl být překupník pro jiné fotografy, nebo poslíček, nebo špatně zapsané jméno, nebo… Stopa vychladla.

    U Dona Broschiho je to zajímavější. Fotograf ani ateliér tohoto jména v daném období nefiguroval, nebo k němu bylo síto historie neúprosné. Nicméně býval běžný špatný přepis jména (často z odposlechu, tím spíše z jiných jazyků), nebo nečitelnost zápisu.

    A teď do víru spekulací! Broschi mohl být klidně zkolomený Brogi — florentský capo di fotografia Giacomo Brogi, který spolu se synem Carlem provozoval společnost Edizioni Brogi Firenze, fungující až do roku 1950. Rok 1873 by tedy zapadal do nejplodnějšího výtvarného období Giacoma. A jak by řekl Horst Fuchs, to stále není všechno! Společnost zakládala ateliéry po celé Itálii a kromě masivní produkce fotografií se věnovala i koupi, přeprodeji a distribuci aparátů, objektivů a chemie různých značek a národností. Brogi se rovněž pravidelně účastnil světových fotografických výstav, jako byl třeba Esposizione Nazionale di Milano 1881 nebo Světová výstava 1873 ve Vídni, kde měl expozici i Dallmeyer. Takže není nesmyslné, že si odsud rovnou dovezl i tuhle trubku, popřípadě celý natěšený dorazil uřícený z Vídně domů a hned si jednu objednal přes internet telegraf. Datum prodeje objektivu (25. říjen) a termín trvání výstavy (1. května až 31. října) by tomu nahrával. Celá tahle teorie sice stojí na vodě, ale indicie do sebe zapadají pěkně. Na objektivu je i vidět, že byl totálně nasazenej a fest makal. Takže mám možná objektiv Giacoma Brogiho!

    • Každopádně se tohle všechno samo nenašlo, musel jsem si vykasat rukávy a bez skrupulí se zanořit mj. do starobylých análů Dalmajeří fabriky. Na těchto webovkách jste po zevrubném noření a dloubání schopni vyčíst spoustu informací o Co, kdy, kde, kdo, jak a komu. Seznamy nejsou bohužel kompletní a webovky fungují tak jakoby po mrtvici, ale važme si toho že tu něco takového je, neboť to nebývá pravidlem — a tím nemyslím jen to, že archivy někdo zpracuje. Nejdříve se musí dochovat, přežít turbulentní časy. No a aby vůbec měly šanci to doklepat, musí je někdo vůbec vést a nebýt mañana. Ano, koukám se na tebe, švýcarský Sutere.

    Oba objektivy následující dlouhé dekády strávily neznámo kde a jak. Opájím se naivně romantickou představou, jak celá ta léta bez ostychu a oddychu zavile zvěčňovaly lepé panny v korzetech a důstojné pány v cylindrech. Co všechno viděly, jakých zážitků byly svědky, koho fotily a jaké kouty navštívily — kéž by ty mosazné roury mohly vyprávět. Je však o mnoho pravděpodobnější, že strávily posledních XYZ let válením se v banánovce kdesi ve sklepě mezi vánoční výzdobou a mrtvou krysou. No a při úklidu jednou někdo zjistil, že se to dá asi střelit. Ale mě se víc líbí ta první verze.

    No a kde se řada B vzala?

    V Londýně. John Henry Dallmeyer před založením vlastní společnosti pracoval u Andrewa Rosse (a taky mu odvedl dceru k oltáři), jednoho z průkopníků výroby objektivů. Ty vyráběl již od roku 1840, stál tedy spolu s nemnohými u samého úsvitu fotografie. Pohled z okna v Le Gras tou dobou ještě schnul. No a konstrukce Dallmeyeru řady B je silně inspirovaná původní portrétní řadou A. Rosse. Holt co se v mládí naučíš, později jako když najdeš.

    No a proč že je tak proslulá?

    Je dílensky skvěle zpracovaná, výtečně opticky vypočítaná, má měnitelný soft-focus mechanismus (něco co Ross neměl) a hlavně, hlavně, světelnost f3. Jako chápu, dneska už s touhle hodnotou nikoho neohromíte, na každým bazaru se válí čínský sračky s f0.95 a podobně, jenže je tu háček. Hák. Velehák.

    Jde o pokryv pole. Řepkového samozřejmě. Valná většina dnešních objektivů vám s jazykem na vestě pokryje APS-C čip, potažmo full-frame, což je 24x36mm, velikost kinofilmového políčka (aha, že jste přemýšleli kde se vzala takhle blbá hodnota, co?). Jenže tenhle Dallmeyer vám zvládne na nekonečno vykrýt bezmála velikost papíru A4.

    Nebudu tady pitvat technikálie, ale fór je v tom, že s rostoucí velikostí formátu u stejně světelného objektivu klesá hloubka ostrosti. Když budete s f3 fotit na kinofilm, nikomu to dech nevyrazí, vyfotíte kupříkladu člověka a bude ostrý hala-bala celý. Jenže u takhle velkého formátu jako je 8×10″ je hloubka ostrosti (DoF) extrémně malá a ostrá jako břitva. Zaostříte na oči, pomodlíte se ke svatému Scheimpflugoviněco se o milimetr dva pohne a voilà, máte zaostřeno na nos nebo na vlasy.

    Něco takového zvedá nároky na fotografujícího i fotografovaného — minimální chyba se trestá neostrou fotkou. Jenže když se to povede, je hloubka ostrosti a 3D efekt jako z jiného světa. Pokud byste chtěli srovnání se současnou technikou, museli byste vyrobit objektiv na full-frame se světelností f0.4. Ještě jednou to zopakuju — f0.4. A to fyzikálně jednoduše nejde. A i kdyby šlo, bude to ohavný rozměklý bláto sužovaný snad všema optickýma nemocema co existujou.

    • Popis je zjednodušený, pro pitavaly a cifršpiony doporučuji hledat termíny jako „ekvivalentní clona“, „obrazové pole“, „hloubka ostrosti“ nebo „crop faktor.“ 
    • Taková hodnota napomáhá nejen okulibosti výsledku, ale také fotografickým procesům poplatným tehdejší době. Společným jmenovatelem daguerrotypiekolodiového procesu a dalších historických fotografických technik je malá citlivost materiálu — a světelnější objektivy napomáhaly zkracovat čas expozice. Z desítek sekund se začaly stávat desetiny. Revoluce.

    Existovalo mnoho verzí a různých mezistupňů a kombinací — uvedu dvě nejvýznamnější iterace. Celkově jde však i přes značný počet vyrobených kusů o vzácný tovar v jakékoli verzi. Máte-li ho, střezte si ho.

    • Prvotní byly mosazné, s rack & pinion mechanismem a systémem vkládacích waterhouse clon (můžete však narazit i na raritní verze s irisovou, lamelovou clonou). Soft-focus mechanismus se nacházel v zadní části a reguloval se otáčením členu. Byly zde zářezy s indikátorem a čím více jste vyšroubovali, tím měkčího efektu jste dosáhli. Maximum je cca. pět celých otáček. Nevýhoda je, že musíte při nastavování sundat objektiv z aparátu.
    • Druhá verze již zavrhla posuv šasi a SF se nastavovalo otáčením přední části tubusu — odpadla tedy ta nebezpečná část zahrnující žonglování s objektivem. Stále se vyráběly z mosazi, již ale disponovaly standardní lamelovou clonou, byť ovládanou pro dnešní dobu neobvyklou páčkou.

    No a teď dokousněme to načaté jablko — jak že to fotí? Já nerad testovací fotografie, takže jsem se rozhodl skočit rovnou do hluboké vody. Nechat ho projít zkouškou ohněm. No prostě a jednoduše ho vzít mezi lidi — a povedlo se mi to na ničem velkolepějším než skvělé letošní akci Umění nás spojuje v Kostelci nad Černými lesy (třeba se potkáme i napřesrok!). A tam jsem ulovil svolné lidské exempláře.

    A fotí to… dechberoucně. Pravda, měl jsem štěstí na mimořádně disciplinované modely s téměř nadlidskou mírou sebekázně — nikdo se mi nekroutil a nebylo třeba opěrky ni chloroformu. No a koneckonců jsem si s tou svou almarou nehnul ani já, což se samo o sobě dá pokládat za menší zázrak. Výsledky se povalují tady kolem (voličem měkkýšovitosti sem si tentokrát nevrtěl, takže je to všechno na vrcholnou míru ostrobřitosti) a jistě se mnou budete souhlasit minimálně v tom, že plastičnosti, ostrosti a… já to řeknu zas — charakteru — je tady na přehazování vidlema. Takže: HermagisHugo Meyer, nebo Dallmeyer? No, povězte?

  • Hermagis Portrait

    Hermagis Portrait

    Jaký je ideální portréťák? Co na něm vypíchnout, jakou skladbu vlastností by měl mít? Váhu a rozměry nenápadně vynecháme, takže to máme, předně:

    • Světelnost: obzvlášť u alternativních procesů s malou citlivostí jde o kritickou hodnotu, díky níž se pak nedostanete na sekundy či desítky sekund expozice (takže nemusíte trápit portrétovaného hrou na „Cukr kávu limonádu“ či používat opěrku hlavy, která často působí jako něco z muzea mučicích nástrojů). Jo a světelnost je taky samozřejmě vzájemně propletena s menší hloubkou ostrosti a hezčím bokehem!
    • Hezčí bokeh: je samozřejmě subjektivní a ne vždycky platí pravidlo „světelnější = hezčí pozadí.“ No ale často to tak je.
    • Hloubka ostrosti: neboli DoF (Depth of Field) je takové dvojbřité ostří. Čím menší, tím oku lahodnější a více plastické, ale zároveň těžší na kritické zaostření. Pokud fotíte něco statického, záleží jen na vás, jestli máte oko jako z Kašparovy krávy — spílat můžete jen sami sobě. U lidí se však i ten sebevíce disciplinovaný model bez použití chloroformu semo-tamo zavrtí a u světelnosti třeba f3, jako má Schnellarbeiter, jde bez přehánení o milimetry. Takže máte zaostřeno na oko, zlomyslná osoba se nevědomky hne a tramtadá, máte fotku zaostřenou někam na čelo nebo bradu. Anebo to trefíte, oči jsou ostré, ale vše ostatní je až příliš rozpité. Na to je extra náchylný vyčnívající nos, protože s malým DoF může působit jako rozmáznutý blob v jinak ostrém obličeji.
    • Chloroform mimochodem nezmiňuji nadarmo — skutečně se v dřevních dobách dřevěných fotoaparátů (he he) používal v malých koncentracích na zklidnění miminek a malých dětí při fotografování. Časy byly dlouhý a trpělivost maminek a fotografů krátká. A v malých dávkách to přece nemůže škodit, žejo. Jako rum. Čaj rum bum.

    Pokud zrovna nemáte po ruce nějaký uspávadlo, je moc světla nebo fotíte skupinku lidí, hodí se clona. Starý washer systém stop, waterhouse typ či irisová clona, aspoň něco z toho přijde k užitku — a nebudem si nic nalhávat, i když je lamelová clona nejkomplikovanější, nejnáchylnější a mírně ubírá světelnosti, je uživatelsky nejpřívětivější.

    • Protože jí narozdíl od plechových stop neztratíte! Respektive ony podobně jako lichý ponožky a drátěnky zmizej tak nějak samy od sebe.

    Co tam máme dál? Kontrast, ostrost a její pád ke krajům, to je takový individuální, ale asi se shodneme na tom, že důležitá je u objektivu přítomnost charakteru — ať už to safra znamená cokoli. Zatočí se vám s ním na pozadí celý svět a ještě v něm vyčaruje pěkný kolečka, koblížky, kosočtverečný dvanáctistěny? Nevykryje celé pole snímku, takže naservíruje nádhernou vinětaci a rohy tmavý jak konžská pěstební dělnice? To je vcelku jedno, hlavní je, že má ten objektiv ono těžko uchopitelné a vysvětlitelné cosi. Největší šanci na to něco a cosi máte u petzvalových konstrukcí se zakřiveným zorným polem (curve-field), které nechává vyniknout střed snímku. Většina těhle charakterních vlastností jsou vlastně nežádoucí optický vady, no ale koho to štve.

    • I mezi petzvaly máte kousky co vystupují. Ohledně portrétů nelze nezmínit třeba Dallmeyer řady A a B či jasně rozpoznatelný Darlot/Jamin Cone Centralisateur. TEN BYCH MOC RÁD. Už ho mám, he.

    Slovní omáčku máme za sebou, teď už zbývá jen šokovat čtenáře — Hermagis Portrait 310mm f3.9 všechny tyhle atributy bezchybnýho portrétního objektivu splňuje! Clona f3.9 je zatraceně světelná, ale objektiv zároveň nemá tak ostrobřité DoF jako f3 a méně. JEŠTĚ MÉNĚ?! Ano, třeba Walzl (a variace jako Waibl nebo Wcaibl), Ross, Dallmeyer C, Voigtländer f2.3 ad.).

    • Lamelová clona mírně ubírá na světelnosti. Pravdou také je, že sami výrobci měli často díky svým rozšafným výpočtům a bulharským konstantám větší odchylky od skutečnosti než způsobí konstrukce clony. Moc na tom nesejde, desetinka sem, desetinka tam. Větší bugr si v tom uděláte vy sami třeba expozimetrem.

    Líbivý bokeh? Máme. Kontrast, ostrost, krásnou vinětaci? Máme, máme, máme. Irisovou clonu? Javor. A co ty něco a cosi? No — račte uzřít všechny ty charaktery kolem! A musím se pochválit že to šlo většinou i bez toho chloroformu. Ohnisko je u No.5 tak akorát, docela ideální na portréty hlava-ramena (samožejmě pro nejlepší formát na světě — 8×10″). Na nekonečno a plnou díru už vinětuje fakt hodně, což je u skel podobných parametrů normální (Dallmeyer 290mm f3Hugo-Meyer 310mm f3, Darlot 300mm f4, Voigtländer f3.3 a myriáda dalších).

    Měl jsem krom nynější modernější verze i starší typ s rack & pinion posuvem, vkládacími clonami a celkově jiným vzhledem šasi i fontu a jeho uspořádáním. Opticky je to však nemlich to samý a malovalo to pěkně oboje. Na poličce mi čeká na slunečný dny a svolný modelky legendární Dallmeyer 3B, který má jako jeden z mála svaly na to, aby svedl vyzvat a v ringu odehrát rovnocennej zápas s mnou milovaným Hermagisem. Takže ozkouším, uvidím, článek někdy napíšu. Už sem napsal. Avšak už nyní se mohu vrátit obloukem na úvod a odpovědět na tu vlastně zhola nedůležitou a zbytečnou otázku, totiž který portréťák je perfektní a ideální. Odpověď už jistě víte. Všechny jsou krásně nedokonalý a každý jedinečně. Dokonalost se totiž nachází jen a pouze v nedokonalosti.

  • Crown Anastigmat

    Crown Anastigmat

    Už se stává skoro mantrou, že začínám svý články větami typu „Jediný objektiv ve vesmíru“, „Strašně raritní vehement“ či „Je to vzácný jak slepičí zuby.“ No holt se v těch kromobyčejnostech spokojeně rochním a připadám si pak víc zajímavej, nedá se nic dělat. Ale dost obhajoby a přejděme k dnešnímu objektivu, kterej je strašně převzácnej a raritní a dočista pravděpodobně se v celym široširym všehomíru nachází jenom tady na tý naší Modrý skleněnce. Je jím naprosto neznámý soft-focus Crown Anastigmat Series I 300mm f4.5.

    • Byla žila fy. Crown Optical Co. Rochester N.Y. (neplést s Crown Optical Co. Ltd. z Japonska!), sídlící v Rochesteru, jež byl svého času Mekkou americké optiky. Dleli zde velikáni jako Bausch & Lomb či Kodak stejně jako myriáda menších výrobců. 
    • Crown spadal do kategorie malých firmiček s krátkým životem. A. H. Hatmaker ji roku 1906 založil společně se svým sekretářem A. E. Mayem, jen aby ji roku 1917 pohltila americká vláda a začlenila pod Naval Gun Factory. Tady se plně věnovala válečnému úsilí, což ji ale vydrželo jen dva roky a léta páně 1919 Crown zanikl.

    Z celých třinácti let existence fabriky velká část připadla produkci armádních binokulárů a periskopů. Vlastně jedenácti, protože poslední dva roky pod NGF už nevyráběla objektivy ani dalekohledy. O firmě, portfoliu a obzvláště řadě Series I není známo téměř nic a informace jsou jen kusé. Žádné existující záznamy například o sériových číslech mi nejsou známy, takže se jen velmi těžko odhaduje počet vyrobených kusů. Vzhledem k velikosti podniku, jepičí době produkce a ještě jepičtější výrobě objektivů tipuji celkový počet vyrobených objektivů na pár tisíc. Celé Series I? Možná pár set. Series I 300mm f4.5? Přinejlepším pár desítek, možná ani to ne.

    Soft-focus objektivy nejsou a nikdy nebyly středobodem zájmu a v drtivé většině případů ani hlavním pilířem výroby jakékoli firmy. Po většinu historie šlo spíše o okrajovou záležitost, kterou bylo navíc ve verzi s měnitelným posuvem optické soustavy (Universal Heliar, TTH Cooke aj.) velmi těžké vyrobit. Stejně jako in-house kalibry či tourbillon v hodinařině nebo rakouský Sacher jde o vysoce sofistikovaná řešení vyžadující mimořádné know-how. Je tedy nanejvýš zarážející, že takto malá fabrika za takto krátkou dobu existence, kdy se navíc nevěnovala výrobě objektivů ani zdaleka na plný plyn, dokázala vyvinout přesně takový kousek. Je samozřejmě možné, že konstrukci Crown tzv. rebrandoval a zakoupil práva od jiného výrobce, ale za a) si opět nemyslím, že by na něco takového měli chechtáčky a uniká mi význam tohoto kroku, a za b) mi není znám jiný SF objektiv těchto specifikací a vzhledu. A že znám všechny!

    • Objektiv má měnitelnou míru soft-focus efektu skrze separátní okruží na stupnici 1-4. Při změně dochází k pohybu části optické soustavy dopředu a dozadu, kdy se (krom malé změny ohniska) reguluje míra sférické aberace a tedy výsledné měkkosti obrazu. Jde o nejvíce sofistikovaný systém, jehož výrobu ovládli jen nemnozí a je objektivně považován za objektivovou „modrou krev.“ O dalších způsobech regulace a SF obecně se můžete dočíst v mém předešlém článku.
    • Jde navíc o tehdy poměrně horkou novinku — anastigmat. Optickou konstrukci s velmi dobře korigovanými optickými vadami jako astigmatismus, kóma ad. (jak se to sakra skloňuje?). Schéma bylo navrženo roku 1890 Dr. Paulem Rudolphem a prvních cca. dvacet let šlo o experimentální období a prošlapávání cestiček. Úspěch Crownu je tedy dvojnásob úctyhodný.

    No a co ten slíbený návrat z mrtvých? To se má tak: objektiv ke mne přicestoval z velkých dálav v hrůzostrašně zbědovaném stavu. Mechanismus posuvu a clona byly naštěstí relativně v pořádku, ale to nejdůležitejší, gró objektivu — totiž skla — byla všechna bezútešně separovaná. Fotil jsem s ním a výstup vypadal o mnoho lépe než by jeden při pohledu na zevnějšek řekl. I tak mne ale jímal žal, že bych měl nechat něco tak neběžného tak smutnému osudu — a začal přemýšlet, co s tím.

    • Separace v tomto kontextu značí rozpad tmelicí vrstvy, která drží pohromadě optické členy. Výrobní postup, špatné skladování, rána při pádu nebo bůhvíco dalšího může spustit separaci. Ta se projevuje různými způsoby a průvodním jevem je ztráta kontrastu, ostrosti a vyšší náchylnost k působení parazitního světla. Lék je jen jeden — odstranění starého „lepidla“ a opětovné tmelení.
    • Dříve se k tmelení používal tzv. kanadský balzám. Směs pryskyřice z Jedle balzámové (Pinus balsamea) se smíchá v poměru 1:1 s xylénem a vznikne směs s indexem lomu světla téměř totožným jako má křemenné sklo. Po tepelném zatvrzení tahle kulajda zprůhlední a drží optické elementy u sebe, aniž by negativně ovlivňovala výstup.
    • Separace většinou začíná směrem od okraje a vesměs tam i zůstane a nešíří se. Bývá nažloutlá až oranžová, působí popraskaným vzhledem a v extrémních případech může pokrýt až většinu povrchu. U modernějších skel s coatingy se separace povětšinou projevuje různobarevnými duhovými efekty, které jsou narozdíl od prvního typu na pohled docela zajímavé – ale pořád nechtěné. Speciálním druhem jsou „kytičky“, kdy se při tmelení elementů dostanou mezi čočky zrnka prachu a časem se kolem nich začne šířit separace podobná okvětním lístkům. Díky absenci vzduchu a tedy i oxidace balzámu je zde bezbarvá a taky poměrně pěkná — avšak stále akorát k nasrání.

    Teorie zpětného tmelení mi byla známa, ale to se všechno snadněji řekne než provede. Už jen sehnat kanadský balzám není úplně sranda (a hrát si doma s xylénem ještě o něco menší). Na internetech (obzvlášť na eMimino.cz, tam je všechno) si přečtete zaručený návody na to, jak se zbavit tmelidla pomocí postupného rozpékání v troubě (kde poté i to nově nanesené znovu zapečete) či pomalého ohřívání v hrnci s vodou. Ale už vám málokdo řekne, že si slušně koledujete o teplotní šok a následné nenávratné prasknutí náchylného starého skla.

    • Vaření objektivů mi připomnělo dobu, kdy jsem nic zlého netuše na internetu narazil na poměrně podrobný recept na výrobu domácího napalmu. Tam se alespoň zmínili, že vařit na plotně hrnec s benzínem a krmit ho polystyrenem může být trochu ošemetný a taky vám z toho třeba vybouchne barák. A než se zeptáte, už si nepamatuju kde sem ten návod našel. Nejspíš u Rettigový.

    A jak si pojistíte, že dáte poté elementy k sobě správně tak, jak byly? No přece si tam uděláte značku tužkou, aha! Jenže vůbec. Už zase vám nikdo nepoví, že je nutno kalibrovat čočky v obou osách, X i Y. K tomu je třeba kalibrační optická lavice, což nebývá narozdíl od hrnce na napalm běžnou výbavou domácnosti a pokud toto neuděláte, rozhodíte si optickou soustavu objektivu a jeho podání. Možná to bude natolik minoritní, že si toho nikdo nevšimne. Ale možná taky ne. U běžného a levného Tessaru nebo Rectilinearu za pár stovek se dají experimenty a čichání xylénu obhájit, ale toto na mne byla až příliš velká zodpovědnost.

    • Znám své hranice a jelikož mi znalostí optiky nebylo naděleno, svěřil jsem celý případ profesionálovi. Detaily jsou pravděpodobně střeženým rodinným stříbrem, ale čočky se rozdělí působením acetonových směsí a místo již desítky let nepoužívaného kanadského balzámu se zatvrdí speciálními polymerovými tmely nebo lepidly vytvrzovanými UV zářením. Výhodou jsou hlavně lepší optické vlastnosti a mizivá šance na degradaci časem. Proces je však vratný jen s velkými obtížemi nebo vůbec.

    Crown se skládá ze čtyř tmelených elementů a SAMOZŘEJMĚ ŽE VŠECHNY POTŘEBOVALY OPRAVU. Se omlouvám že křičím, ale pravděpodobnost něčeho takovýho je skoro záporná — a samozřejmě že tyhle srandy stojí penízky. Dlouho sem se kroutil, ale nevykroutil — a stejně jako si Dante došel do předpeklí pro Vergilia a vytáhl ho na ještě jednu cestu, i já jsem se rozhodl Crown vyrvat ze spárů zapomnění a dopřát mu nová dobrodružství. Jeho vzkříšení můžete porovnat na fotkách dole.

    No a teď to nejdůležitější — jak to fotí? Rozmezí nastavení SF je 1-4, kdy jednička je nejostřejší varianta bez měkkých a halačních částí a čtyřka pak maximální měkkost — a musím říct, že mne Crown opravdu překvapil. Čekal jsem soft-focus efekt méně výrazného ražení, podobně jako bylo standardem pro tehdejší portrétní objektivy, namátkou třeba Bausch & Lomb Portrait Unar nebo Wollensak Varium, kde se jen tak zlehka a akorát přidýchne trocha tý lásky a měkkosti. Ale chyba lávky! Na stupeň čtyři se podáním až překvapivě zavile sápe na pravověrný piktorialistický těžkotonážníky jako je Kodak Portrait nebo Graf Variable!

    K mytickému Grafu řady Variable A a B má schopnostmi vůbec asi nejblíže — modulární konstrukce, která zahrne hned několik objektivů v jednom, takže ideální sklíčka na tahačku, kdy jeden neví, co se bude fotit. Na nejostřejší nastavení není ani jeden z nich přehnaně klinický, ale se stoupající číslovkou se tvrdošíjně mění v měkkejše. Když přihlédneme k parametrům a možnostem,  jsou oba také překvapivě malí a lehcí (porovnejte například s Universal Heliarem 300mm f4.5, nebo Cookem, ha!).

    Konec roku se blíží a já doufám, že stejně jako já máte v plánu zasvětit ten nadcházející ještě většímu počtu fotek na co největších formátech. Rozloučím se s vámi větou, která se dá vztáhnout jak ke Crownu a mne samotnému, tak i k vám — „Lazare! Vstaň a foť!“

  • Kodak Portrait

    Kodak Portrait

    Stará lidová moudrost však praví: nesuďme objektiv podle množství optických členů. Co jsou to tydlencty piktorialismy a že se nemažou na chleba jsme se dověděli v mém předchozím článku tady. Mezi vší tou změtí o kolenních meniscích, tím že to mám rád měkce a kde všude se dá použít vazelína by však jeden postrádal onu zcela zásadní informaci; cože je ten prvotní impuls, kdože je ten úhelný kámen, kolkolem kterého se již drahná léta staví chrám mojí fotografické vyměklosti. Inu, je to Kodak, je to on — srdce mého šampion.

    Konstrukčně jde o nepříliš obvyklý typ — v zadní části je meniskový optický člen (viz dále), před kterým se nachází clona a pak prd. Neznalému by se tedy mohl objektiv jevit jaksi nekompletní, bez přední soustavy. Nevýhoda je, že jsou lamely, choulostivé to plechové plíšky, mechanicky nechráněny před krutým světem okolo (což je tedy stejné i u skla no, od toho ale máme krytky a filtry). Výhodou je, že šasi objektivu a i samotné lamely fungují jako sluneční clona zadnímu členu a není třeba tam už nic montovat.

    Spolu s barellovou verzí 305mm f4.5 (verze bez závěrky) jsou k vidění i Kodaky v závěrce (Ilex Universal No. 5 Synchro), jež jsou kvůli velikosti závěrky omezeny na trochu pomalejší clonu f4.8. K vidění je i vzácnější delší sourozenec, Kodak Portrait 405mm f4.5. Ten se vyskytoval pouze ve verzi bez závěrky.

    Stejným tandemem sklo-clona disponuje jen nemnoho objektivů, pro příklad třeba Pinkham & Smith, Wollaston, Spencer, Kalosat či ultramegavzácný a nedosažitelný Struss. Dlouhé večery se blíží, strávit je můžete třeba tímto skvělým třídílným eposem o SF sklech tutu a tu. A bonus tu. Noot noot.

    • Meniskový objektiv je tvořen jednoduchou čočkou, maximálně dvěma tmelenými členy. Jednodušší už je fakt jen dírková komora. Základní přehled můžete získat třeba zde. Tato konstrukce je používána k různým účelům v různých odvětvích — mikroskopii, astronomii, senzorech či lékařské optice. Ve fotografii jsou však tyto objektivy velmi často známy svými uvolněnými fotografickými mravy, z něchž by členům skupiny f/64 zkysla vývojka.
    • Pokud už takové objektivy disponují clonou, jejím použitím se reguluje míra měkkosti a proostřenosti obrazu. Cloněním nicméně chadnokrevně vraždíte charakter objektivu a stává se lhostejným, který používáte. Více o různých typech korekce tu. Tento typ stavby objektivu byl populární hlavně u starých krajinářských objektivů či prvních soft-focus schémat, která ale často dosahovala efektu (ať už chtěně nebo ne) skrze chromatickou aberaci (to je to méně chtěné aberační dítko) nebo v tandemu se sférickou aberací.

    S měkkými výstupy jsem koketoval již předtím, kdy jsem zběsile točil zadními členy Dallmaeru a pokoušel se rozchodit svůj ultramegavzácný Crown (ha! Nic o něm nenajdete! Možná přijde i  kouzeln… článek. Už přišel.). Oproti Kodaku jsou to však stále velmi sofťákově umírněná skla i na maximální míru SF. To až Kodak mi ukázal, zač je piktorialismu loket a o co všechno jsem svou nadutostí přicházel. Ano, měl jsem i temné (ostré?) období, kdy jsem nad měkkými fotkami opovržlivě vyfukoval nosem jako nad blbě zaostřenejma fotkama, u nichž měl fotograf voko jak z Kašparovy krávy. Nu což, nechť mi slouží ku cti aspoň to, že hledím s despektem na své mladší já.

    • Tuhle koKodák dosahuje kýženého efektu skrze tu vznešenější odrůdu aberace — sférickou. To je sice pořád optická vada; chyba čočky — paprsky světla procházejí různými částmi čočky zaostřeny v rozdílných bodech. Sférický tvar čočky ohýbá paprsky procházející okraji jinak než ty, co si to maršujou středem. Ale! Ve světě kde je všechno sen a měkký, je to naopak výhoda, kterou můžete viděl na fotkách kolem — kouzlo, kde hrany zůstávají ostrý, ale kolem nich se rozlévá světelná aura měkká jako máslo v srpnu. Oproti chromatické aberaci je navíc ta sférická monochromatická, takže neotravuje život barvama. Ale o tomhle zas jindy.

    Objektiv má velmi divoké podání v protisvětle; plné bublinek a se správným pozadím i pořádného swirl efektu. Velmi dobře zvládá přesvícenost scény, kontrasty mezi světlem a stínem a protisvětlo (tyto podmínky zvýrazní malou hloubku ostrosti a zesílí fantaskní bordel okolo). Jinak je vše éterické, krémové, přesvícené — skutečný vlajkonoš své branže. Objektiv pohodlně vykryje formát 8×10″ (405mm verze o řád výše), nicméně ke krajům citelně klesá ostrost a pospolitost obrazu — v případě, že vám toto není po chuti (hambáři!!), doporučuji umisťovat objekt zájmu spíše vprostřed scény, či použít objektiv na formát 5×7″ (a 405mm na 8×10″). Toto se hodí při portrétování stylem hlava-ramena, kde můžete využít delšího ohniska.

    Portrét je, pokud byste to z názvu náhodou neodtušili, vůbec mocnou stránkou Kodaku. Ne nadarmo šlo o jeden z oblíbených portrétních objektivů starého Hollywoodu, kde hebké podání vyhlazovalo vrásky a dělalo mladší krásky. Avšak bacha, zde je záhodno volit spíše subtilní, jemné nasvícení.

    Ale co, hlavně na sebe buďte tvrdí a foťte měkce. Jen opatrně — třeba zjistíte, že se vám to líbí a už nebude cesty zpět. Protože jeden Kodak vládne všem, jeden jim všem káže; jeden všechny vyfotí, do měkkoty sváže!

  • Wollensak Raptar

    Wollensak Raptar

    Kdo by to u takto méně světelného objektivu modernějšího vzhledu, čekal, že? Inu, tichá voda břehy mele, nesuďte knihu podle obalu, mějte šálek poloprázdný a tak podobně. Dost mouder — výhoda je, že po těchto Wollensáckých řadách psi moc neštěkají, takže se o ně nemusíte ve tři ráno přehazovat s ostatními a zastavovat domy a děti v touze po pořízení. Nevýhoda je, že jsou tak jako tak vzácný jak slepičí zuby a osobně sem nikdy neviděl druhý exemplář, takže je to stejně úplně šumafuk.

    • Data se nehledají lehce, ale já si vyhrnul rukávy a z hlubin dark internetů vyhrabal následující: jde o Series IV No.5, ohnisko 12″, později korigované na 11.875″, neboli 302mm. Výroba probíhala krátce mezi lety 1947-1951, revidovaný kousek dokonce jen od roku 1949 — zdání moderního vzhledu tedy vcelku klame.
    • Aktualizace: jde o nejméně běžnou a nejposlednější iteraci výrazně starší rodové linie. Roku 1912 přišlo Vinco (popř. Vinco-Anastigmat), které bylo až do roku 1914 se slepější clonou f6.8. Léta 1920 Vinco převléklo kabát a nahodilo háv už jako Velostigmat Series IV. A konečně, 1947, přišel finální Raptar Series IV. Fascinující!!
    • Takže můžete bez skrupulí bažit i po Vincu a Velostigmatu IV — až na případnou absenci novějších antireflexních vrstev to bude nemlich to samý. Nákupní manévrovací prostor a riziko útraty se vám mým zjištěním značně rozšířilo, sorry not sorry.
    • Pojmenování Raptar vzešlo z veřejné soutěže „Pojmenujte objektiv“, kterou vyhrál jistý pan Templin R. Licklider Jr. z Bloomfield Hills v Michiganu. Inspirací mu byly ostré spáry dravců a jejich bystrý zrak. Se zpožděním 80 let gratuluji k dost přísnýmu názvu, pane Licklidere! Na bedně skončily také fádní „Colotar“ a „Micronar.“ Nemohu nedoporučit obsáhlé webovky zde.

    Většina těchto povalujících se Wollensaků je kratších ohnisek, často používaných jako cineskla, nebo pro kopírovací či zvětšovací účely (Enlarging Raptar, Tasope ad.). Sehnat verzi pro běžné focení na velký formát je vcelku makačka (což se týká i předků Velostigmat/Vinco). Jedním z indikátorů, jako je zde, může být přítomnost písmene „W“ schovaném v „C“ na předním okruží, což byla zkratka pro „WOCOTED“ — pokročilé wollensácké antireflexní vrstvy. Ty se jen výjimečně vyskytovaly na objektivech neurčených pro fotografii a krom insignie je můžete rozeznat podle zabarvení povrchu čoček — ty jsou namodralé až nafialovělé a ve správném světle a úhlu tuze sexy. Ale pozor pozor, antireflexy se neobjevovaly konzistentně a ne nutně všechny objektivy jím po roce 1947 disponují.

    V tandemu se smyslnými protiodrazovými vrstvami je zde i neběžná úprava stříbřité chromované mosazi, která v nejednom fotografovi jistě probudí nemístné vášně. Objektiv je to navíc velmi lehký a skladný, ideální například do plenéru. Vysokolamelová clona je už jen takový bonbónek navrch.

    Jsem muž plně otevřených clon a při zmínce o skupině f/64 začínám divoce vířit rukama a lidé kolem se diví, proč že to mám tak velké oči a pěnu u huby. Je tedy příjemným rysem Raptaru, že je neuvěřitelně, opakuji — neuvěřitelně — ostrý i na plnou díru, kontrastní, s krásnou hloubkou ostrosti a bokehem. Nevídaný soubor vlastností, který z něj dělá skutečně univerzální sklo pro téměř jakoukoli příležitost. Pokud bych musel najít nějakou mušku, byla by to asi lehce pomalejší světelnost f6.3 — to může zamrzet u portrétu, ale u skupinových fotografií člověk stejně cloní jako divej.

    Podobně jako například Heliar si ho beru když nevím, co přesně mne čeká (v batohu nic nezabere a záda nezatíží). Obzvláště se mi osvědčil na již zmíněné větší skupiny, kdy přijdou vhod jeho optické vlastnosti s plochým zorným polem — obrázek je proostřený hezky od kraje ke kraji. To je mimořádně fajn, když máte několik řad fotkychtivých davů za sebou.

    Budiž však ostrému spáru ku cti i to, že mi doslova nedovolil udělat neostrou fotku, ať už byly podmínky jakékoli — a že jsem mu příležitosti věru poskytl.

  • Aldis Anastigmat

    Aldis Anastigmat

    Aldis možná nebyla největší, nejznámější ani nejdéle fungující fabrikou, zaznamenala však překvapivě mnoho úspěchů v různorodých odvětvích. A jelikož mám dneska extra suchou faktografickou náladu, naleznete v odrážkách níže pár fascinujících a šokujících dat.

    • S celým jménem Aldis Brothers byla založena H. L. Aldisem a jeho mladším bratrem A. C. W. Aldisem v Birminghamu roku 1901 poté, co Hugh Lancelot (hustý jméno!) odešel od notoricky známých Dallmeyerů. Oba byli navíc vystudovaní matematici z Trinity College v Cambridge a koketovali i s astronomií a nedělní poobědovou konstrukcí hvězdářských teleskopů — předpoklad ke ztloukání objektivů tedy asi nějaký měli.
    • U Dallmeyeru na jeho bedrech vznikla celá řada šestičočkových anastigmatů uspořádaných do tří skupin — Stigmatic. Na svou dobu odvážná konstrukce jdoucí proti zaběhlým pořádkům, kteroužto později upravil a zredukoval na zcela unikátní řešení — o něm dále v článku.
    • Vševidoucí řádek Googlu však na dotaz Aldis Brothers sveřepě deklamuje příběh bratrů založivších obchodní řetězec Aldi. 🙁
    • Firma de facto zanikla léta páně 1951 po pohlcení The Rank Organisation, kde sebou ještě chvíli předsmrtně mrskala jako Rank Aldis. TRO systematicky skupovalo, slučovalo a rozvracelo i jiné firmy – Aldis se tedy spojil s Wray a později Pullin a Hilger & Watts. Okolo šla ještě náhodou Taylor, Taylor & Hobson a vznikla společnost spojující všechny dohromady – Rank Precision Instruments. Ta byla poměrně záhy (a krátkozrace) TRO zavražděna a povedlo se tak jednou ranou zabít hned několik legendárních much.
    • Pod TTH patřil i světoznámý Cooke, tvůrce proslulých soft-focus portrétních objektivů. Bez zajímavosti není, že se jakž-takž podařilo TTH i Cooke Optics přežít — první dnes vyrábí rozličné metrologické přístroje a druhý stále objektivy, jupí.

    Od Aldisu se povětšinou setkáte s objektivy určenými k leteckému snímkování nebo zvětšovacím, promítacím, či kopírovacím účelům. Z pásu (továrního, ne filmového, haha!) však sjížděly i promítačky s diaprojektory, prvoválečné puškohledy, periskopy či polní dalekohledy. Skutečnou díru do světa však udělal Arthur Cyril Webb se signální lampou. Úzké vazby na armádu však nesly negativum ve výpadcích výroby fotografického vybavení — vlast měla přednost.

    • Signální lampa slouží k dálkové komunikaci skrze záblesky v Morseovce. Ty od Aldisu sice prošly oběma válkami, roku 1944 však mladší bratr přišel s natolik vylepšenou konstrukcí, že se pro ně dokonce vžilo všeobecné označení Aldisova lampa. Vhod přišla na zemi v zákopech, plavidlech na vodě i mezi letadly ve vzduchu. Jestli ji někdo vzal i do vesmíru jsem bohužel nedohledal.
    • Zvětšovací objektivy se používají — pozor — ve zvětšovácích. S těmi se v temné komoře zvětšují (sic!) negativy na fotocitlivý papír a pozitivně vyvolávají. Ano, pořád se to dělá a ano, víme že existují tiskárny. Poctivej barytovej papír však nenahradí ani ta sebelepší.
    • Kopírovací, nebo-li reprodukční, nebo-li procesní objektivy se používaly k duplikaci různých dokumentů, vědecké činnosti atp. V čem se konstrukčně liší od normálních fotoobjektivů základně zjistíte třeba zde. O leteckém snímkování můžete leccos načíst z mého článku tady.
    • Promítací objektivy jsou — ach jo — v promítačkách. Ať už těch na filmové pásy nebo u projektorů na diapozitivy. Odkazy už sem dávat nebudu, nebo si bude Wikipedia myslet, že na ni někdo útočí DDoS.

    Nyní smekám nad těmi, co se v bdělosti prohryzali článkem až sem a konečně jim hodlám vyjevit pravdu o protagonistovi dnešního článku. Války, armáda, pozdější akvizice a změna kurzu — to vše mělo dopad na raritnost plnokrevných fotoskel od Aldisu, která se tak vyráběla v poměrně malém množství a po nedlouhý čas — obzvláště v takto dlouhých ohniscích. O to zajímavější je tak netypičnost jejich anastigmatu jako takového — nejde o běžné schéma, kteréžto se dá všude možně přehazovat vidlemi, ale o naprosto unikátní UNO konstrukci, kterou vynalezl a používal výhradně Aldis.

    • Rozdíl spočívá ve dvou tmelených členech před clonou a jednou bikonvexní čočkou vzadu. Běžné anastigmaty nesly jiné uspořádání, buď s více elementy nebo stejným, avšak netmeleným uspořádáním. Toto schéma má dle propagačních materiálů tehdejší doby a zaručených zpráv uživatelů přinášet kupříkladu zlepšený kontrast — skutečně viditelný rozdíl bude však dle mého názoru značně indiviuduální a homeopatický.
    • Značení a používání UNO konstrukce je u této firmy značně nesourodé a matoucí — někdy je šasi označeno, někdy ne. V pozdější době podnik také přešel na klasické tří až čtyř-čočkové konstrukce, aniž by změny vizuálně vyznačili. Bez rozebrání optické soustavy si tak můžete být (pokud není UNO uvedeno na těle objektivu) jen málokdy jisti.
    • UNO a nástupci (TRIO) taktéž fungovaly jako tzv. casket sety, kdy se přidáním, odebráním či prohozením čoček a předsádek měnila ohniska, potažmo světelnost a konstrukce. Šlo tedy o jakési primitivní předchůdce dnešních zoom objektivů. Kompletní sety však málokdy přečkaly do dnešních dob obecně — v tomto případě jde při hledání o sisyfovské snažení.
    • Pravděpodobně nejvzácnějším artiklem portfolia je řada značená jako Series 0. Šlo o portrétní anastigmaty se světelností f3 a okružím s měnitelným soft-focus efektem. Skutečná modrá krev svědčící o zručnosti, které dosáhli jen nemnozí.

    Podání (pro cifršpiony jde o pozdější revizi řady Series III No.10, 16.25in/400mm f7.7) je tak akorát ostré s velmi příjemným kontrastem a dostatečným pokryvem pro formát 8×10″ (při plném odclonění vykryje na nekonečno i 10×12″, na menším formátu disponuje tedy i dostatkem pohybů). Objektiv je také podobně jako triplety velmi svolný k „falešnému“ soft-focusu, který se dá regulovat šroubováním přední části — výsledek je líbivý a ne nepodobný mnohem dražším exemplářům k tomu určeným. Příjemná váha a malé rozměry ho tedy předurčují k univerzálnímu použití za téměř jakýchkoli podmínek a požadavků. No a díky neobvyklému temně bronzovo-zlatému laku na mosazném těle se na něj i pěkně kouká.

    V průběhu let jsem narazil pouze na dva exempláře — oba v mých rukách — a oba se zážitky z indického subkontinentu. První dlouhá léta sloužil pod taktovkou britských kolonizátorů ve studiu v Bombaji a poté v Kérale, kde po roce 1947 a získání nezávislosti na britském impériu také zůstal — než za mnou odcestoval do Prahy. Druhý našel svůj domov v Pákistánu, což dokládá i signování na těle – „Shanco The Mall Lahore.“ Význam prvních slov zůstává nejasný, Lahore je v české transkripci Láhaur — největší město státu. Pákistán se od Indie odštěpil ve stejném roce jako se zhroutil Britský rádž, na rozdíl od prvního případu se však tento kus navrátil do své ostrovní domoviny… než za mnou odcestoval do Prahy.

    Přítomnost imperiální techniky na území tehdejšího dominia není překvapením, přesto mne však míra zastoupení Aldisu zrovna v této specifické části Commonwealthu překvapila a pátral jsem po příčinách. V zaprášených svazcích britských univerzitních knihoven jsem nakonec nalezl věrohodnou příčinu — rodina zde nějaký čas žila a Lancelot se roku 1870 v Kalkatě narodil, než byl v pěti letech poslán zpět do Anglie. Vypadá to, že na svou rodnou hroudu nezapomněl a plody své pozdější práce ji nadstandardně oblažoval. Díky za to, skoro-rytíři Lancelote — hned na ta svá sklíčka jinak hledím, přemýšleje, co za exotická dobrodružství musela zažít a již nepoví.

  • Dallmaer

    Dallmaer

    Bylo nebylo, za devíti horami, devíti řekami a jedním lamanšským průlivem kdysi žila, či spíš byla, fy. Dallmeyer — doporučuji věnovat obzvláštní zřetel na seskupení písmenek v názvu, bude se nám to za pár chvilek hodit.

    • Londýnskou firmu založil roku 1860 John Henry Dallmeyer poté, co byl v učení u neméně známého Andrewa Rosse a dokonce si vzal jeho dceru. V čem bylo asi věno? V objektivech? To je sen! Každopádně se firma stala jedním z nejslavnějších a nejlepších výrobců (nejen) objektivů v historii — a ta je jaksepatří košatá.
    • Do dnešních dnů je jméno Dallmeyer ve velkoformátnických kruzích neotřesitelným pojmem. Ať už kvůli veleslavné a velechtěné řadě B (vysokosvětelné petzvaly nekompromisní kvality) či linii D (lépe korigované petzvaly většího pokryvu, ale také menší světelnosti). Znovu musím jen doporučit fotografovu bibli — Lens Vade Mecum.

    Každopádně se tu před námi skví nádherný mosazný Dallmaer s parametry 380mm f5.6. Nikoli Dallmeyer, nýbrž Dallmaer. Potíž je v tom, že výrobce „Dallmaer“ nikdy neexistoval a nejsou o něčem podobném ani žádné záznamy. Co se to tu děje? Variant je víc, takže se pokusíme tenhle gordický uzel trošku rozmotat.

    Možnost první

    Rytec pracující u Dallmeyerů si večer před směnou v knajpě kápnul do strojku víc než plánoval a ráno při gravírování, pořád ještě nadrbanej jako sysel, úplně nezvládl abecedu a pár písmenek se mu pomotalo, nějaký vypadlo, no stane se, kdož jsme bez viny, hoďme objektivem, že. Jenže v tom případě by musela bejt zvalchovaná půlka fabriky — takový objektiv prochází rukama spousty lidí a hlavně kontrolora kvality výsledného produktu.

    Takže pokud nebyl kontrolor zároveň i rytec nebo ve firmě nezaměstnávali slepce či místního obecního blbce, nezdá se mi tato varianta pravděpodobná. Odporuje jí i to, že označení N. B. 4 nikdy žádný Dallmeyer nenesl (4B je tomu nejblíže, ale to byl objektiv úplně jiných specifikací a vzhledu) a dle kombinace rozměrů, ohniska a světelnosti se žádný takový ani nevyráběl. Což nás přivadí k verzi číslo dvě.

    Druhá verze

    Jde prostě o padělek. Falšovalo se vždy, vše a všude — a objektivy, jakožto velice drahá záležitost, nebyly výjimkou.

    • Velmi dlouhou dobu po vynálezu fotografie byl tento obor doménou šlechticů či jiných skutečně bohatých lidí nebo profesionálů. Drahé bylo vše a navíc to vyžadovalo velké znalosti, jichž se chudším lidem nedostávalo. Nebylo výjimkou, že fotoaparáty či objektivy prémiových vlastností stály pomalu jako barák na náměstí.

    Jenže jsou zde indicie, které této variantě také odporují. V první řadě by šlo o velice, velice kvalitní kopii, která si vzhledově (až na to gravírování, to je jasná hrůza) ani výkonem v ničem nezadá s originálem. A co víc — dle různých částí objektivu se dají výrobci většinou celkem slušně určit a tohle je s vysokou pravděpodobností originál.

    • Nejlepším poznávacím znamením (krom specifických stylů gravírování či zabarvení laku) bývá třeba sluneční clona, příruba, vzhled soft-focus mechanismu (zde typické Dallmeyerovské zářezy I-IIII v zadní části) či rack & pinion systém.
    • Rack & pinion je označení kolečka s táhlem na šasi některých starých objektivů, které sloužilo k posuvu těla dopředu a dozadu u fotoaparátů, které neměly měch a byly fixní. Český ekvivalent neznám a překladač vyplivne něco jako „Ozubený hřeben s pastorkem“, což zní spíš jak začátek nějakýho blbýho vtipu — „Do baru vejde pastorek s ozubeným hřebenem a povídá…“

    Jistě, maník byl prostě šikovnej, může být. Proč by ale věnoval tolik úsilí takto preciznímu falzifikátu, navíc specifikací, které výrobce nikdy nevyráběl? Rozetneme uzel napotřetí?

    Waterhouse stop systém

    Varianta tři

    Originál, který byl záměrně upraven. Stávalo se poměrně běžně, že byl objektiv vyroben bez systému vkládacích clon a posléze samo-domo či přímo u výrobce dodělán na přání zákazníka zpětně.

    • Jde o systém vkládacích clon, tzv. waterhouse stops. Jde o následníka starších „washer“ systémů a předchůdce lamelových clon, jaké známe dnes. V šasi objektivu byla vyříznuta díra, do které se vkládaly plechové vložky s různě velkými otvory, kterými se regulovalo množství vpuštěného světla a tedy clonilo.

    Takový zásah ale mohl zničit původní gravírování, což se majitel rozhodl nenechat jen tak a opojen důvěrou ve vlastní rytecké (ne)schopnosti se jal nápravy. Po pečlivém prozkoumání těla objektivu jsou tam skutečně přítomny nezřetelné zbytky původního rytí. Tato varianta by se zdála jako nejpravděpodobnější, byť se člověk diví, že po pečlivé přípravě následovala taková gramatická fušeřina. No co, číst neumí každej. Pozornému čtenáři ale pořád vrtá hlavou zbývající nesrovnalost…

    …že ten objektiv nezapadá ani do jedné teorie. Dle kombinace rozměrů a specifikací Dallmeyer nikdy nic takového nevyráběl, ale i přesto je přinejmenším z velké části původní. Nitky se zamotaly, katarze nenastává, Deus ex machina nepřichazí.

    Buď jak buď, objektiv je to opravdu skvělý — jak na portrétní, tak krajinářskou tvorbu. Při minimální míře soft focusu je pěkně ostrý (ale ne příliš, podání je krémové a typicky sofťácky přesvícené ve světlých částech), při té maximální je výstup hezky měkký a zasněný, byť ne až piktorialisticky. Moc pěkně bokehuje a swirluje a to všechno v kompaktních rozměrech a s pokryvem dostatečným pro nekonečno na 8×10″. 

    Nejsem Alexandr Veliký v Gordionu, takže tuhle záhadu nerozseknu — a je to vlastně dobře. Ne všechna tajemství by měla být vyjevena — a tohle sklíčko jich má dost a nikdo mu je už neuzme.

  • Hugo Meyer Atelier Schnellarbeiter

    Hugo Meyer Atelier Schnellarbeiter

    Dnes si povíme něco o mosazi a hliníku. Tento objektiv je z mosazi a hliníku. Edukaci stran materiálů jsme si tímto odbyli a teď potěšíme lingvisty — jde o Hugo Meyer Atelier Schnellarbeiter 310mm f3, což překladač svébytně přeloží jako „rychlého dělníka.“

    • Termín rychlost ve fotografickém žargonu ztělesňuje světelnost — čím více světelné sklo, tím rychlejší objektiv (protože můžete používat rychlejší časy závěrky, aha!!).
    • Aktualizace: dostal sem od čtenářky (sic!) prcuňk, že to není hliník, nýbrž hlíníková slitinaJsem poťouchle rád, že jsem článkem rozvířil debatu i v cechu metalurgů. Snad je aspoň ta mosaz opravdu mosaz.

    Každopádně se nám toto sklíčko narodilo někdy mezi léty 1910-1914 (záhy poté nastaly trable s nedostatkem hliníku hlíníkových slitin způsobeného první světovou válkou). Šlo o absolutní špičku své doby a výkladní skřín fy. Hugo Meyer, což krom úplně šílené světelnosti f3 (jen pár výrobců v historii dokázalo této mety dosáhnout či ji snad překonat) dokládá i použití vybraných materiálů zajišťujících i přes své rozměry nízkou váhu nebo nepříliš běžná přítomnost vysokolamelové clony. 

    • Krom menších sourozenců existovaly i dvě větší varianty o ohniscích 360 a 400mm. Ještě raritnější, ještě hovadštější. Narazit můžete i na černo-zlaté či jen jednobarevně zlaté kousky. Když tak nad tím přemýšlím, tento zlato-stříbrný tandem jsem viděl pravděpodobně nejméněkrát.
    • V současnosti světelností f3 nikoho moc neohromíte. Ale tehdy? Tyvole. Navíc — dnešní objektivy stěží pokryjí pár centimetrů a i u toho se zadýchají. Tenhle behemoth pokryje asi 18x24cm a věřte mi — clona f3 na FF nebo APS-C vážně není to samý co na velkém formátu. Zde to znamená, že máte hloubku ostrosti (DoF) asi tak milimetr a trefit ostře to co chcete, vyžaduje ruce chirurga a trpělivý (ideálně mrtvý či neživý) objekt fotografování (slečny níže byly při focení živé a vzdávám jim tímto hold). Kdybyste chtěli světelnost na tomto formátu přepočítat na 35mm (FF), vyjde vám nějaký číslo z říše snů — f0.5 či podobná zhůvěřilost). Impresivní.

    Ostrost v centru (centru obrazu, ne města, fotí ostře naštěstí i na okrajích měst a vesnic, hohoho) je na něco vyrobeného před 110 lety úplně na palici — ke krajům pak vyniká líbivý swirl bokeh typický pro petzval konstrukce.

    • Asi přinesu nějaký to dříví do lesa, ale pro sichr: bokeh je rozostřená část snímku za zaostřeným objektem. Čím otevřenější clona (aka světelnější objektiv), tím rozostřenější pozadí. Kvalita a tvar bokehu se odvíjí od konstrukce skla, tvaru clony nebo i počtu lamel. Čím více přicloníte, tím více bokeh mizí. Čím více lamel, tím více Adidas.
    • Swirl je schopnost objektivu „roztočit“ bokeh v pozadí — vířivý efekt můžete zahlédnout na prostřední fotce. Některé konstrukce jsou jím proslavené, některé ho nemají vůbec. Divokost swirl efektu je stejně jako bokeh úzce svázána s otevřenou clonou, směrem světla a členitostí pozadí. Jde vlastně o optickou vadu nekorigované konstrukce. A my děkujeme za tyto vady.

    Zjevnou nevýhodu můžete v porovnání s moji dívčí ručkou odhadnout sami — je to nemalý, nezdráhám se snad říci až neskladný. Měl sem připravenej celej seznam Best Of vtipů na téma „Čím větší objektiv, tím lepší fotograf“, oblíbené „I s malým kašpárkem se dá zahrát velký divadlo“ či nestárnoucí variace na námět „Hehe, co si tím kompenzuješ?“ Tak či onak rozměry odpovídají tomu, že u Majerů uřízli kus ropovodu, nacpali do toho skla a vyryli na šasi velkými písmeny „Atelier“, aby i tomu poslednímu idiotovi obdařenému uměním abecedy došlo, že se jedná o objektiv do ATELIÉRU, že se NETAHÁ ven. Přirozeně ho tedy beru výhradně do plenéru. Ještě než jsem ho však vzal možná poprvé v jeho životě fotit mimo čtyři stěny, čekala mne první řehole — adaptace na fotoaparát. Při té jsem se dostal na samou hranici velikosti Sinar desky pro uchycení na přední standardu. Ale zadařilo se a rovnou brnknem na pozitivní strunu všem, jež propadají nejistotám — nezoufejte, fotit může skutečně každý. I kus roury.

    • Standardu. Standartu. D! T! Už jsem nemálo diskuzních nepokojů tímto jazykovým oříškem zažehl a mnoho internetového lidu bylo kvůli tomu ve při. Tváře rudly, názory se různily, skóre je zatím tak pade na pade. Jménem velkoformátnické obce vás vzývám a vyzývám, slovutní veršotepci, vymeťte na sklonku života této problematiky tento Augiášův jazykovědný chlév!

      Jinak zdvíhám varovný prst a nepokrytě vyhrožuju, že zabrousíme do knihy Fotografické přístroje z let 1840-1940, kde si najdeme něco lepšího! Třeba „matnicové“ nebo „objektivové rámy.“ Nebo „nosiče.“ Nebo, a teď pozor, skoro obrozenecké „vodorovně a svisle výsuvné prkénko.“ No a když dojde k nejhoršímu a žádný písmaznalý vyvolený nevytáhne stativ z kamene a standard té fotografické standar(?)y nám nerozetne? Pak navrhuji, aby nesla standarta cechu měchu univerzálně srozumitelné „přední a zadní bazmek.“