Dallmeyer Serrac

Objektivů pro letecké snímkování bylo mnoho. Hodně mnoho. Některé společnosti přecházely na jejich produkci v časech potřeby i z jiných, spřízněných oborů (kupříkladu z výroby dalekohledů — případ třeba britského Aldisu) nebo se na ně přeorientovaly z produkce pro komerční sféru (ať už zcela nebo zčásti — Dallmeyer, Wray, Ross, TTH, Burke & James ad.). Vyráběly se i licenčně a sekali to jako Baťa cvičky — nestíhalo se a signování bylo velmi volnomyšlenkářské nebo téměř žádné — poznaly se jen dle čísla, symbolů nebo malých odlišností. Nebo taky nepoznaly.

• Na šasi se nacházelo kde co — vyražená korunka, jeden ze symbolů britské RAF.
• Nebo v případě Dallmeyeru v různých stylech a kombinacích stylizované J.H.D., akronym zakladatele, Johna Henryho Dallmeyera. V kroužku, bez teček, jak to zrovna přišlo pod ruku…
• Nebo také (či navíc) kód ve formátu AM 14A/XXX-X, kde „AM“ znamenalo „Air Ministry“, 14A první půle čísla kontraktu, a za troj až čtyř-místná ikska dosadíte zbytek smluvního kódu. U Dallmeyeru seděla poslední čísla s kódem konkrétního dílu letadla, na které byl objektiv osazen. Většinou Spitfire a později de Havilland Mosquito.

• Některé kousky měly extra symbol — W↑D. Značila se tak jejich příslušnost k War Department.
• Během války Dallmeyer navíc vyvinul a začal postupně aplikovat svůj vlastní systém nanášení antireflexních vrstev, pojmenovaný Dallcoat. Šmakuláda z fluoridu hořečnatého (MgF₂) se začala na objektivech objevovat s koncem války a občas ji prozrazovala písmena „DC.“
• A aby toho nebylo málo, sériová čísla začínala dvěma písmeny, která často sloužila jako jediné vodítko k identifikaci výrobce. „UU“ patřilo Dallmeyeru, „TT“ Taylor, Taylor & Hobson, „VV“ Rossovi, „No.“ či „EE“ Aldisu a „NOC“ pak National Optical Company, dceřinné společnosti TTH soustředící se na výrobu válečné optiky.

Nic z výše uvedeného nenavazuje na běžné značení v dobách míru, což v kombinaci ze dne na den se měnících stylů a řad, uspěchaného (ne)vedení záznamů a celkově chaotického humbuku kolkolem dalo vzniknout rozmanité plejádě stylů a vzhledů připomínajících jakousi bulharskou konstantu, které se můžete věnovat za dlouhých a osamělých zimních večerů. Takže co víme o Serracu výše? Že byl vyroben mezi lety 1939-1945. Finito.

Jak říkám, typů bylo hodně moc mnoho (Pentac, Serrac, Rareac, Dalrac, Dallac, Dalmac, Perfac… V oddělení pojmenovávání objektivů měl buď někdo úchylku na symetrii nebo mrtvičku) — ale asi nejběžnějším snímkovacím objektivem byl světelný Dallmeyer Pentac, 200mm (8″) f2.9. Šlo o jakous-takous nápodobu slavného amerického Kodaku Aero Ektar 178mm f2.5. a tvrdí se, že každý Spitfire nesl dva — po jednom na každém křídle (více na diagramech níže).

Ohnisko 360mm (14″) pak zastupoval zejména Dallmeyer, verze o 500mm (20″) byla v rajónu Aldisu a Tlustou Bertu, obludu o impozantních 900mm (36″), nesl na svých bedrech Wray. Ale nic není vytesáno do kamene — všichni dělali všechno, montovali pátý před devátý a válečná mašinérie nepřála důslednosti.

Dallmeyer v temných časech Evropy a potažmo Anglie činil něco, co se zdá být optikou (hehe) dneška snad až nemyslitelně Artušovské — netříštil své výrobní kapacity v bezbřehé honbě za mamonem (byť tratný určitě nebyl) tím, že by dodával zároveň armádě i komerční sféře. Místo toho napnul síly, soustředil se na dodávky vlasti a její obyvatele pravidelně povzbuzoval. Na řádcích níže (zhusta pocházejících z vynikajícího zdroje zde) naleznete úryvky z dobového tisku včetně chytlavého akrostichu a mého pokusu o tematicky věrné překlady:

V předvánočních obdobích let 1939-1944 fabrika pravidelně vypouštěla do inzertního éteru optimistické zkazky o brzkém konci války — až se konečně trefila. V zářijovém Trade Bulletin magazínu z roku 1945 vyšel mj. půlstránkový inzerát s hmatatelně úlevným a všeříkajícím nadpisem „MÍR“.

„The door is now unlocked, and Dallmeyer lenses will soon be once more available for distribution by the photographic and cinematographic dealer.“

„Dveře jsou nyní odemčeny a objektivy Dallmeyer budou brzy opět dostupné k distribuci prostřednictvím prodejců fotografické a filmové techniky.“

No to jsem se zase rozepsal — papír snese všechno, teď už ale oklikou zpět k focení: pro tyto snímkovací účely se používala vysokosvětelná optika s co největším pokryvem, aby se dala vyfotit co nejrozlehlejší plocha i za nepříznivých světelných podmínek. Objektivy se připevňovaly do spodní části letadla (no kam taky jinam žejo) a kombinace veličin světelnosti + ohniska + pokryvu měla za následek jednu společnou vlastnost — všecko to byly obrovský a těžký krávy. Často se párovaly s obřími závěrkami a automatickými podavači filmu, který se pak vyvolával po kilometrech. Na velikost nebo váhu se tu fakt nehrálo.

• Filmy se používaly v různých rozměrech — ať už jednotlivě nebo v pásech — a byly podobné spíše technickým filmům používaným pro kopírovací a vědecké účely. Požadavkem bývala vysoká jemnost (tzv. čáry na milimetr — lpm), ostrost a zvýšený kontrast. Výjimkou nebylo ani používání speciálních vývojek atp. — na normální focení to úplně nebylo.
• LPM, neboli lines per milimeter, neboli čáry na milimetr, je důležitá hodnota popisující rozlišovací schopnost objektivu a média. Čím více, tím lépe — pokud jsou vaše zimní večery stále příliš dlouhé, doporučuji pročíst odkazy tu, tu nebo tu. Tů tů.