And that means only one thing—throwing out useless things like clothes or food and stuff your gear instead. If you're sane, you'll naturally pack the most basic, lightest and most versatile gear available for a photo shoot.
But...
Nope!
Since suffering hardens character and one of my ancestors was probably a flagellant, I decided many years ago to abandon 35mm film and travel exclusively with the medium format Mamiya M645, a time and habitat-tested indomitable machine. Of course, I would prefer to carry 8x10" large format, but I'm not really going to fuck with that at the airport and then somewhere in the jungle. So my most basic setup for getting through the wilderness consists of:
- Aparát Mamiya M645 s šachtou a dvěma skly (v tomto případě Sekor C 35mm f3.5 N a Sekor C 110mm f2.8 N – ověřená dvojka pokrývající všechna ohniska, která jsou mi milá). Pak skladný a lehký karbonový stativ (Rollei Compact Traveler No.1), kopičku filmů (výhradně černobílých), polarizák a ND1000 filtr, expozimetr (Gossen Profisix) a pár sračiček okolo – sluneční clony, drátěná spoušť, náhradní baterka, hadřík, imbus na stativ, destička, popruh a bůhvíco ještě a ovšemže nějaký to žebradlo přes rameno, ve kterým to proklatý harampádí budete tahat.
If you manage to defend the films at the airport from being X-rayed and untangled by nosy staff (and not get a rectal exam while grumbling), you can continue to the real fun. You can soak up the joys and sorrows of one such trip from my excerpt below. Grab your beer and have fun with the suffering of others.
First grief
– ความโศกเศร้าประการแรก
Vandruješ se jako slimejš džunglí zleva doprava a kolem dokola, taháš bágl, další bágl, v něm foťák, objektiv, druhej objektiv, stativ, hic na chcípnutí, leje z tebe, kolem kroužej tygři, žerou tě komáři, nad tebou supi, pod tebou pijavice – a ty si řikáš, jestli nejseš náhodou debil.
Why don't you get yourself a nice, small, lightweight digital, you can't handle it anyway, so why bother. And then you'll see something nice, like a waterfall. You unpack your shit, load the film and after an hour of preparation you'll shoot it and move on.
A po týdnech, kdy to doma vyvoláš, usušíš, naskenuješ – prostě s tím zasereš půl dne – zjistíš, že ono to vyšlo. Samozřejmě ne proto, že si měl štěstí, ale protože seš borec. A najednou už nemáš chuť radši malovat akvarelama nebo si ze stativu udělat lampu a z foťáku pařeniště na žampiony. Teda aspoň do druhýho dne.
Second trip
– การเดินทางหมายเลขสอง
Potud obvyklý scénář – trpící Já, ověšen foťáky, stativy, harampádím, jdu nahoru, dolů, slunce, horko, tisíce schodů kamsi do džungle.
Ale náhle novinka – před konečným a nejhorším výstupem, srovnatelným snad jen s výšvihem do posledních metrů K2, tabulka upozorňující lidi slabého srdce a vůle, že to vážně není dobrej nápad. Na věrohodnosti ceduli dodává i to, že je výjimečně napsaná i v angličtině, je tedy jasný že tohle není žádná prdel. Nicméně sem byl ujištěn doprovodem, že nejsem ani kardiak a ani sláb, ale jen obyčejný líný čuně, takže pokus nevyšel a jdeme dál.
And then, after conquering the last bit of the section lined with the bleached bones of the unfortunates who took the wise sign lightly, we're there. Phraya Nakhon opens up before us.
Soustava jeskyní, kamenných mostů a tunelů, vedoucích do dechberoucího a vpravdě gargantuovského dómu, jehož monstrozitu se ani nebudu pokoušet popsat slovy. A nad tím vším jediný zdroj světla, obří stropní okno lemované džunglí na povrchu. A jsme tam právě včas – o několik minut později slunce dosáhne polohy, kdy otvorem osvítí vnitřek dómu a paprsky padnou přímo na zlatem vykládaný klášter uprostřed.
What I have to say, it was worth it again. Just a good hole, 9.5/10. I'm saving the last points for the next cave.
Suffering number three
– การต่อสู้ครั้งที่สาม
First snorkeling!
Vyplouváme na širé moře a souostroví Koh Phi-Phi – jelikož se však loď více než kupředu pohybuje zhora dolů a zleva doprava, snídani brzy začne zajímat co je to tam nahoře za mejdan, že se mrkne taky. Když začne část posádky blít do koše a druhá žádat o záchranné vesty, začínám mít pocit, že sem měl radši zůstat na pláži a bafat na kraby. Nicméně dorazíme a šup na korálové útesy!
Due to the lack of warning that there may be water on board the boat, I somewhat undignified and unplanned slide into the depths. Naturally and quite unerringly, I also get a single leaking mask and snorkel, so while the others are enjoying the beauty of underwater life, I willingly undergo waterboarding with every attempt to submerge my face and breath, and I sound like the filming of Deep Throat.
After half an hour of arousing general merriment among all the beautiful creatures below me, who I couldn't even see despite the salt in my eyes, we set sail again and land on Coconut Island. Not a single coconut anywhere. But I scared some crabs atleast. On land, I'm the boss, crabbies.
Fourth act
– บทที่สี่
Ranger station, deep jungle not long after dawn. As central Europeans used to deer, grass snakes and squirrels, we take the ubiquitous signs warning of tigers and crocodiles with a grain of salt and go to wipe the last white spots off the map. A couple of rangers point their fingers at us, shake their heads and smile, the few tourists who are afraid to get out of the car in the parking lot just shake their heads. Sawat Dý Khrab, you cowards, we'll see you again.
After about five metres, we both undignifiedly wash out in the first stream we cross, the aura of conquerors sinking, the water in our boots rising, the laughter from the campsite growing. Crabs the size of a hand, spiders the size of a foot (big foot, about number 46) and monkeys about the size of a monkey line our path. Only people are nowhere to be seen. Crocodiles too, thankfully. We're already in the heart of the rainforest when we hear something big up ahead. A really big one. Definitely a lot bigger than a size 46 spider. I tighten the strap on my tactical field hat to keep it from flapping as I escape and bravely climb another metre and a half. When the predator makes a second sound right in the thickets ahead, my courage slowly leaves me and a second later, with the words "fuck it, I'm getting outta here", so does my escort. I realise that I will not be able to beat the tiger with a tripod and I start a tactical retreat.
But why worry about a female escort? Why would a tiger be chasing a lettuce leaf when there was me, a greasy double cheeseburger who would get a twinge in my side after five yards of running? Easy beast breakfast. Still, we return to camp like wilderness conquerors. No one's laughing anymore. The white spots on the maps remain, the brown in our trousers has been added. Well, bye bye, cowards.
Fifth time and the end
– ห้าและสิ้นสุด
We set out with a rickety kayak for the wide horizons, specifically finding it an irresistible idea to choose an island on the horizon as our destination. What could possibly happen, right. But after the waves start to sort of get bigger, the sphincters tightens and I start humming the soundtrack from Jaws, we turn around and decide to circumnavigate the coast.
Strmé, nezdolné útesy, lemované rozpukanými stromy deroucími se z ničeho, skalní převisy a brány, vlny tříštící se o skaliska – a najednou se mezi tím vším otevírá pohled na skrytou osamělou pláž. Přístáváme. Běloskvoucí písek, průzračná voda, to vše uzavřeno půlměsícem neprostupné džungle. Dobrý!
Při cestě zpět míjíme Smaragdovou jeskyni, kam vede jen jediná cesta – nechat loď lodí, skočit do hlubin a proplavat absolutní tmou (no dobře, měli jsme čelovku) několik set metrů, než staneme na další pláži, obehnané skalami a přístupné jen z moře a za odlivu. 9,6/10.
We sail in with the sunset, whose colours we can't believe (which I'll immortalise for you on a black and white film, you're welcome), and it's off to dinner. Christmas Eve. We sit surrounded by the jungle amongst the beautiful 120dB screeching of cicadas in the local "restaurant." We swap the schnitzel for Massaman Curry, the Potato salad for Tom Kha and top it off with Mango Sticky Rice. The power is out, so we finish our meal between the Christmas lights and roll back across the island through the dark wilderness. That was good.
Leave a Reply