Bene Gesserit: Litanie proti strachu
…země se doslova chvěje a větrná smršť bere dech. Už jsem pár věcí viděl a zažil, ale nevzpomínám si, kdy více jsem byl ohromen silou přírody.
K úvodní části tudy.
Kráčíme po pěšině k mostku, kameny jsou mokré neutuchajícím mrholením a každý neuvážený krok hrozí v lepším případě sklouznutím na prdel, horším na zuby. Před námi se zjevuje visutá, kymácející se lávka – působí nově, nejspíš náhrada za předchozí, kterou smetla voda. Vstupujeme do závěrečného úseku.
Řev sílí a nedlouho poté se nám zjevuje samotný Vøringsfossen – kvůli mlze vysoko nahoře se zdá, že padá přímo z nebe. Cesta se ztěžuje, ale s každým dalším krokem odvaha roste a únava ustupuje. Zbývá pár metrů – odkládám batoh i vše přebytečné, přijde mi správné čelit mu sám. Všude víří vodní tříšť, až vzduch připomíná nasycený roztok – lze však stále rozeznat osamělý kámen, čnící přímo před kolosem. Za ohlušujícího burácení podnikám poslední krok a okamžitě mám co dělat, aby mne hrdý Vyrðingr nesrazil zpět. V jediné vteřině jsem promočen až na kost, země se doslova chvěje a větrná smršť bere dech. Už jsem pár věcí viděl a zažil, ale nevzpomínám si, kdy více jsem byl ohromen silou přírody. Skutečně hřmototok.
Od nedaleké norské rodinky fasujeme hrst gumových medvídků na cestu a mlčky se vracíme. V létě je tu světlo dlouho do noci, zbývá tedy dost času stihnout ještě jeden výlet. Nevelmi daleko a převelmi vysoko objevujeme vhodného výletního kandidáta. Převlékáme se do suchého a vyrážíme, zhola netuše, že budeme zanedlouho tak durch, že „promočen na kost“ se stane nehorázným eufemismem. Na autíčku zapínáme všechny mlhovky, co máme, a po těsné silnici stoupáme do nevšedních úhlů. Tam někde, za mlhou hustou, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, jsou rozlehlé horské mokřady Sutaremyri.
Všude kolem je takový mlíko, že skoro není vidět na konec fošen, po kterých balancujeme do hloubi náhorní plošiny. Ticho vůkolem je ohlušující a z bíla jen občas nejasně vystoupí pokroucená haluz nebo zazní tlumené šplouchnutí. Latě končí a i navzdory vysokým nepromokavým botám cítím, že suchý nohy jsou už jen blednoucí vzpomínkou. Buď se boříme do rašeliny, nebo prodíráme zakrslou vegetací, která nás vždycky láskyplně pohladí kam až dosáhne – a s každým takovým hmátnutím ještě více promokří. Zbývá už jen pár suchých částí těla, kam stromky nedosáhnou. Začíná pršet.
Déšť rozhání mlhu a my vidíme, jak daleko se táhne mozaika vřesovišť, jen občas narušená skálou nebo nezdolnou dřevinou. Voděvzdorný Gore-Tex je úplně k hovnu a mně už je všechno jedno. Mokro v botách, kam už mi teče i seshora z kalhot, je můj dávný, uhlavní nepřítel, takže tu severák žene v dálavy nezadrhávající se proud českých sprostot. Domnívám se, že včetně několika dosud nepopsaných.
Lhostejnost je nakonec osvobozující, takže jdu cesta nepěšina a fošna nelať, plně doceňujíc nádhernou nehostinnost fjellu. Rozkládám Gibellinku (kterou musím pevně ukotvit a hlídat, protože mi nohy stativu pomalu odežírá močál) a uvědomuji si, že tahle opojná nicota je krásná na koukání, ale špatná na zvěčnění. Nacházím aspoň pár tvrdošíjných bříz, které o samotě vzdorují místním podmínkám, a zajišťuji jim nesmrtelnost na svém negativu. U auta vylévám z každé boty hrníček ponožkového výluhu a míříme nazpět, plně docenit výdobytky jako peřina nebo teplá sprcha.
V krajině obrů
I jotnenes land
Jötunheimr, Země obrů, je nehostinný kraj daleko od civilizovaného světa, sídlo hrozivých jötnar. Nespoutané přírodní síly a nebezpečí, které se vymykají lidské kontrole, zde stojí v protikladu k řádu bohů i lidí. Z časů mýtů a legend se však stal věk faktů a důkazů, a někdejší Země obrů propůjčila své jméno skutečnému norskému pohoří Jotunheimen, v jehož nitru leží stejnojmenný národní park.
- Ve dvacátých letech 19. století norský geolog Balthazar Mathias Keilhau navrhl pro zdejší hory název Jotunfjeldene, Obří hory. Inspiraci přitom nehledal pouze v pradávných ságách a mytické zemi, ale i německém názvu Riesengebirge – Krkonoše. O čtyřicet let později se do věci vložil básník Aasmund Olavsson Vinje a přišel s pojmenováním Jøtunheimen, Domov obrů, které se nakonec ujalo. Norské velehory tak za své jméno vděčí nejen staroseverským bájím, ale nepřímo i našim nejvyšším horám. Zda byl o této mezinárodní spolupráci informován také Krakonoš, Sojka práskačka bohužel mlčí.
No tak teda do Krkonoš! Volíme si delší, ale zato horší cestu skrze pustou náhorní plošinu Aurlandsfjellet. Přes ni vede vyhlídková silnice Snøvegen, Sněžná cesta, která je věrná svému názvu a po většinu roku neprůjezdná. Začátek cesty za městečkem je na mrtvici, protože někoho napadlo, že je supr nápad postavit nad ním extrémně populární vyhlídku, kde je mrňavé parkoviště, uzoučká klikatá horská silnice a neutuchající proud zájezdních autobusů, které se tam v té chaotické změti otáčí nazpět. Vyhlídku propaluji zlostným pohledem a rádi přenecháváme parkovací místo dalšímu v nekonečné řadě za námi. Naštěstí pro nás je tato poměrně nezajímavá zastávka tou nejzajímavější zastávkou pro ostatní, takže stejně rychle jako ubývá aut a lidí, přibývá kamenů, lišejníků a… kouzelných vánočních létajících čtvernožců!
Výjezd na plató je jako vjezd do jiného světa. Nevlídnost počasí je tady zdrcující, zlaté rašeliniště. Prší (zase? Pořád? Už ztrácím přehled), zima se bleskurychle prokusuje všemi vrstvami a prohání se tu vichr tak mocně, že nezbývá mnoho, aby mi při výlezu z auta urval dveře. Spolu s nehostinností krajiny ale stejně strmě roste její půvab – není tu skoro nic, ale zároveň bych sem nepřidal jediný kamínek. Vždy mě sejřilo, že jsem se narodil moc pozdě pro objevování našeho světa, a příliš brzy k průzkumu těch jiných. Tady si ale připadám, že jsem se přecijen dočkal – tady si připadám, že stojím v ledových brázdách Nippur Sulcus na Ganymedu.
A tu náhle, z jen zdánlivě neživé pustiny – stádo sobů. Stačilo by jen natáhnout ruku a ta chlupatá štěstí podrbat, ale proč, co jim je po mně. Foťák nerozkládám, nechci, někdy je lepší si moment prostě užít. Nehledě na to, že by mi celý aparát ihned odlétl zpět do Itálie. Mrzneme, koukáme, mokneme, jedeme.
- Jak se řekne mládě od soba, ha?! Sobě? Sobátko? Sobíče? Sobochůdče? Sobosmrádě? Bohužel, je to mdlé sobí tele. Takových krásných možností, a jméno zní, jako by ho vybral úředník při inventarizaci tundry.
V nejsevernější části naší pouti si na nás brousí zuby trek, o kterém se tvrdí, že kdo ho nezdolal, nemůže se ještě nazývat opravdovým horským turistou – obávaný hřeben Besseggenu. Načítáme moudrost těch, jež ho zvládli před námi, a s obavami sledujeme zběsile se měnící předpověď počasí. Hned několik okolností naráz hraje proti nám, hlavně velká délka, převýšení, déšť a vítr. První dvě komplikace si člověk odnadává, ale zhruba v půli cesty je silně exponovaný hřbet, který je místy na všechny čtyři končetiny i za sucha, natož kluzka. Posledním hřebíčkem je pro nás stále sílící vítr, a tak možná zbytečně připosráni, házíme ručník do ringu. S vlhnoucíma očima se loučím s možností stát se opravdovým a nefalšovaným výletníkem, a smiřuji se s tím, že zůstanu jen jakýmsi pěšky se přemisťujícím nedochůdčetem. Čas na plán B.
- V Norsku se vzdálenosti jeví úplně jinak, a nejen při cestování autem. Kilometr v Čechách rozhodně není ten samý kilometr jako tady. Cesty bývají velmi vertikální, technicky náročné a plné překážek – pokud v tuzemsku zvládnu za den 20-25 kilometrů, tady jsem rád za deset. No fakt.
Besseggenský hřbet se vypíná nad jezerem Gjende, a z druhé strany je mu na dohled jen o něco málo nižší a divočejší bratříček, Knutshøe. Tak je to debil, říkáte si? Na jeden kvůli počasí nejde, ale na drsnější, o pár metrů vedle, si troufne? Zahoď louč a vidle, milý čtenáři. Hřeben Knutshøe je, pravda, mnohem méně vytížený a nespoutanější, snad i technicky náročnější, ale také kratší a s méně výškovými metry. Druhá půle je pak už pohoda v rovinatých meandrech ledovcové řeky Leirungsåe. A byť jsou si vrcholy vzdáleny natolik, že si můžete prakticky z jednoho na druhý zamávat, počasí může být naprosto rozdílné. A taky je, naštěstí k lepšímu. Vyrážíme.
Vidíme, že odkrytý Besseggen dostává od vody a vichru na prdel, ale my využíváme toho, že drahná část našeho stoupání je chráněna před větrem od jezera. Skoro jako výsměch většímu bráchovi naproti, nás náš hřebínek chlácholí místy ještě i sluníčkem. Zadarmo to ale nebude, ne ne… Těsně po prvním kilometru od parkoviště se nachází takový ošklivý a skoro bych řekl zlý, zlý, pane řediteli, nepěkná věc – úhlopříčná hladká stěna, kterou nejde jinudy obejít. Víme o ní dopředu, ale stejně je to na pytel – chytit se není moc kde, a abyste se dokázali někde zapřít nohama, musíte je mít dlouhý jak záchodovej pavouk. Ujíždí to, bágl mne táhne zpět, a tam se radši nekoukat – přímo pod stěnou je velmi velké a velmi hluboké nic. Se vzájemnou pomocí se těch pár metrů doslova vyškrábeme, a děkujeme za sucho – bez něj bychom se tak akorát krátce projeli a dlouho proletěli. Je nám jasné, že ať už je před námi cokoli, zpět to nejde.
Rozhled je impozantní. Čím blíže vrcholu jsme, tím více se nám odhaluje temně akvamarínové jezero na jedné straně a občasným sluncem ozářené zákruty řeky na straně druhé. Protější masiv je skryt mraky, naše špice zase předvrcholem. Vítr to do nás začíná sypat, ale jde se hezky. Zbývá nám už jen asi sto metrů k vrcholu, zadarmo to ale nebude, ne ne…
Úsek se odkrývá a technicky ztěžuje, musíme použít i ruce. Vichr si vybírá svou chvíli, stezka se zužuje a přímo přede mnou tři strany ze čtyř mizí do neznáma. Pro mne nastala rozhodující chvíle. Jsem k zalknutí vysoko, batoh, foťák, stativ, všechno se mě snaží zabít a suťovitou zatáčkou se šourám v podřepu. Posledních několik kamenných stupňů zdolávám s litanií na rtech po kolenou, kolkolem sebe všechny ty pitomý jezera a řeky a fjordy a vodopády, všechno strašně malinký a hrozně daleko dole. Vyklepanej jak Startka se nějak ocitám nahoře, na krásně prostorný cestičce. Hřbet naproti se skví v celé své šíři, když člověk napne oči, vidí malinký mravenečky, jak se sápou nahoru. Na druhé straně se meandry Leirungsåe mění v deltu, vlévající se do dalšího jezera, Øvre Leirungen. Zdá se, že sama Skaði nakonec shledala naše horské počínání dostatečně uspokojivým, protože se slunce dere skrze temná mračna a nad tímhle vším se klene duha. Jako v nějaký kýčovitý reklamní kartičce. To nám asi Heimdall dovolil na okamžik spatřit Bifröst, bájný most vedoucí do Ásgarðru. Oceňuju další příležitost někam se drápat, ale děkuji, dnes už jen dolů.
Nazpět poledním směrem
Tilbake mot middagssolen
Naše pouť se stáčí nazpět, k jihu, kde se bude moci Uroboros rafnout do svého ocasu. Ale kudy? Nikde nikdo nedoporučuje jinou cestu než tu východní, kolem hlavního města Osla. Ale safra, co jet prostředkem, vnitrozemím? Něco tam přece být musí, skoro jako by před námi někdo něco tajil! Však mě neoblbnete – na mapě bodám prstem do města Rjukan, tam něco určitě bude.
No ty vole, a taky že jo. Když nacistické Německo roku 1940 cvičilo na Vezeře a obsadilo Dánsko a Norsko, šlo mu především o švédskou železnou rudu, kontrolu pobřeží včetně námořních a leteckých základen a zabránění spojeneckému obsazení přístavů. Do rukou mu však padlo i něco, co se záhy mělo stát hybatelem dějin: továrna Norsk Hydro ve Vemorku, produkující vzácnou těžkou vodu. A právě zde se odehrála jedna z nejslavnějších sabotážních akcí druhé světové války, operace Gunnerside.
- Zas ta voda! Tentokrát ale těžká, D₂O. Ve fabrice se elektrolýzou vyráběl vodík pro umělá hnojiva, přičemž se ve zbylé vodě přirozeně koncentroval vzácný oxid deuteria. A Norové měli díky hydroelektrárně tak nesmírný přebytek energie, že se ho rozhodli mimořádně pracně získávat. Asi z nudy. Byli de facto jediní na světě a nikdo moc nevěděl, k čemu je to dobrý. Pilo se to, mazali si s tím lejtka, zkoumalo se zpomalování růstu nádorů, ale nic moc z toho – dokud svět neobjevil nukleární štěpnou reakci a nezjistil, že se dá těžká voda efektivně využít jako moderátor neutronů v jaderných reaktorech. Rozhořel se závod o atomovou bombu a na Rjukan se upřely oči světa.
Němci s produkcí vody neotáleli a Spojencům se Vemork nedařilo odstavit – dokud nenastoupilo pár norských alfa samců na lyžích. Ti seskočili z nebes, vydrápali se strmou zimní soutěskou k elektrárně (tak neschůdnou, že ji Němci nehlídali – usoudili, že je zkrátka nemožné se tudy dostat), rozmístili výbušniny, odpálili zařízení i s veškerou produkcí a bez jediné oběti na obou stranách, jako sněžné přízraky, zase zmizeli. Provoz se sice podařilo obnovit, ale po americkém bombardování Němci radši zavřeli krám a pokusili se odvézt barely s D₂O na trajektu Hydro. Duchové ve svetrech však pomocí trhavin v podpalubí znovu zasáhli, a poslali loď i se vzácným nákladem (a tentokrát bohužel i včetně civilistů) ke dnu jezera Tinnsjå.
Před odjezdem ještě obdivujeme rjukanská sluneční zrcadla. Samotné město má totiž se sluncem poněkud komplikovaný vztah – krčí se v tak hlubokém údolí, že sem od podzimu do jara nedopadá přímé sluneční světlo. Myšlenka umístit na okolní svahy obří zrcadla, která by paprsky odrážela dolů do města, se datuje až do roku 1913. Tehdejší technika však na takovou legraci nestačila, a tak postavili raději lanovku, která vozila obyvatele za sluncem nahoru na horu. Teprve o sto let později se podařilo původní nápad uskutečnit – trojice počítačem řízených zrcadel dnes sleduje slunce a odráží jeho svit na malý kousek náměstí, zatímco zbytek města zůstává ve stínu. Norové tedy nejprve postavili lanovku, aby dostali lidi ke slunci, a pak zrcadla, aby dostali slunce k lidem. No proč ne.
Krajina lesnatí a místy už připomíná domov. Koupeme se v jezeře, míjíme obří meteorický kráter, navštěvujeme unikátní, velice krásné sloupové kostely a nalézáme hřbitov brouků. Volkswagen Brouků. Mají závodní čísla, zaslepené světlomety, ochranné rámy a vůbec úpravy na bilcross, norskou obdobu finské disciplíny jokamiehenluokka – drsného nízkonákladového závodění. Hned si nostalgicky vzpomenu na Herbieho z Můj auťák Brouk. Po tolika kilometrech se starožitnými fotokrámy jsem narazil na skupinu dalších strojů, jejichž majitelé zjevně taky nepovažovali technický pokrok za nezbytnou součást života. V hlavě si pouštím Jump od Van Halen, fotím starý věci na starý věci a s díky jim mávám na rozloučenou.
Je krásně slunečný, teplý, pestrobarevný večer. Jdeme podél pobřeží, přeskakujeme pukliny v ohlazených skalách a pomalu se blížíme k majáku Ansteins. Nebe hraje všemi barvami odcházejícího dne a dělám poslední fotku. Takový malinký majáček, takové drobné zakončení tak velkolepé cesty. Horizontem se míhají světlomety a nebe kreslí už jen jedinou barvou, noční. Ani to nestihneme vše pořádně vstřebat a zničehonic přejíždíme hranice do Čech. V dálce se zvedají další Krkonoše.
Napsat komentář