Princezna Irulán: Moudrost Muad’Diba
Už roky jsem si říkal, že jednou to udělám, jednou tu pošetilost učiním – vezmu velkoformátový fotoaparát s ergonomií obráběcího stroje někam dál než za humna. Jenže mezi „jednou bych chtěl“ a „tak jedem“ stojí až překvapivé množství logistických problémů, lenosti i pochyb. Nápad byl však jako tříska v mozku, která se časem pomalu posouvá hlouběji a hlouběji a očividně nakonec nabodne i centrum racionality. Můj Spannungsbogen trval léta a vygradoval ve čtrnáctidenní pouť trotla krajinou trolů. Buzola ukázala sever a matnici prozářilo divoké Norsko.
Vzít velkoformát 8×10″ na cesty není jen tak a pro úspěch je naprosto klíčová příprava v několika oblastech:
- Organizace – co může být potřeba, co musíte s brekem obětovat, a kam to jako všechno doprdelepráce nacpat. Objektiv mne sice nezahřeje, ale se svetrem toho zas moc nevyfotím. Zvládnu bobříka hladu celý den (protože buď se tam vejde proviant, nebo závěrka)? Dá se z toho fjordu pít? Místo na lahev totiž zabral expozimetr s filtrem. 🙁
- Příprava mysli – stanete se velmistry kombinatoriky. Budete neustále řešit, jak vyřešit nedostatek místa. Nebo něco zapomenete a musíte si poradit tady a teď, záběr nepočká. A fakt mám jít s tou bagáží na ty řetězy? A je lepší fotit teď, nebo bude lepší záběr později? Fotky jsou jen čtyři, doprdelepráce2!
- Utužení těla – hlava už svou váhu nese, je na řadě páteř. Zdolám s tím peklostrojem na zádech mokrý hřeben bičovaný větrem nade mnou, zatímco mne připnutý stativ táhne nazad? Bojím se vejšek, doprdelepráce3! Celý den namáhavým terénem v tomhle psím počasí? A proč se propadám v mokřadech a mám rašelinu až za ušima? Aha, vážím o dost víc než obvykle.
- Chlácholení přítelkyně. Důležitá část.
– „To bude úplně na pohodu. Kokořín jsem dal taky.“
– „Vezmeš mi maximálně hroznovej cukr, všechno ostatní se mi tam vleze.“
– „Jasně, že nebudu focením zdržovat.“
– „Tady žádný medvědi nejsou.“
– „Všechno dobrý jednou končí. Nech mě tady a vem aspoň moje negativy a vyvolej je, ať na mě svět nezapomene.” (Neosvědčilo se – nepoužívat).
Jede se samohybem, odpadají tedy letištní kratochvíle (musím si něco nechat zase napříště…) a mohu si dovolit vzít i pár věcí navíc. Hotová sestava sestává z následujícího:
- Batoh. Ne moc velký, ať nevypadám jako almara s nohama, ale ne moc malý, ať se to tam vleze. Dobrý popruhy, bederák, houževnatost, voděodolnost, přizpůsobitelnost. Tenba Axis V2 32l. Co ani díky svým zkušenostem z hraní tetrisu dovnitř nenacpu, dá se na kotvičky zvenčí.
- Aparát. Sinar je fajn, ale to bych fakt už k sobě potřeboval nějakého oslíka. Díky létům dřiny a odříkání mi však nově říká pane Gibellini AG810, který tu hodlám dát pořádnej kotel. Je to lehká, čtyřkilová sklopka z leteckého hliníku, tak uvidíme co dokáže.
- Stativ. Lehký, robustní karbonový Rollei Beta Mk. II s osvědčenou těžkotonážní Benro hlavou.
- Objektiv. Každý krajinář řekne, ať vemete co nejostřejší sklo, ideálně ultrašíro a nějaký tele. Fakt nikdo příčetný vám neporadí, ať vezmete na něco takovýho měkký piktoriální sklo, fotící černobílý žužu, rozhodně ne třeba Kodak Portrait. Beru tedy Kodak Portrait.
- Externí závěrku s redukcemi na foťák, expozimetr (věrný Gossen Profisix), drátěnku, ND a polarizační filtry, jeptišku, hadříky, krytky…
- Filmy a kazety. Beru pakl padesáti planfilmů Foma 8×10″ a pět oboustranných kazet. Do báglu se najednou vlezou jen dvě kazety. A k tomu druhé prázdné balení se zatemněnou fólií, kam budu ve tmě ukládat vyfocené filmy. HLAVNĚ TO NEPOMÍCHAT.
- Fotostan. Tušil jsem, že najít zatemněný prostor bude oříšek, a nemýlil jsem se. Takže světluodolný stan s rukávy na přebíjení planfilmů. Tohle dělat je s náskokem největší oser, ale vyplatilo se – našel jsem všehovšudy jeden dostatečně temný prostor.
Je toho, nezdráhám se snad i říci, nemálo. A teď jídlo, vodu, vaření, oblečení a další (ne)zbytnosti na celodenní trek. V norském létě vás může i uprostřed žhavého českého léta vcelku nevzácně překvapit sníh. A teploty lehce nad nulou. A imrvére tu chčije. Ne zahrádkářsky, ale kvůli drsnému vichru rychle a prudce. Nebo konstantně a jehličkově, takže se ta voda dostane i přes u nás naprosto nepromokavé materiály. Voda zkrátka teče a padá ze všech (ne)myslitelných stran a z Goretexu si dělá trhací kalendář. Za dveře tedy leda s oblečením na všechna čtyři roční období, která se v průběhu dne dokážou vystřídat i několikrát. Je toho, nezdráhám se snad i říci, nemálo.
Ale dost strašení a litování, jak složitý jsem to měl. Blížíme se k průlivu Skagerrak.
Na půlnoční stranu
Mot midnatt
Podobně jako Jonáše nás polykají útroby trajektu (vjezd a výjezd z téhle kovové ryby se ukazuje být podstatně jednodušším úkonem než vjezd a výjezd do parkoviště v nákupáku) a po několika hodinách jsme opětovně vyflusnuti na pobřeží Norského království, v Kristiansandu.
- Byl jsem dosud trajektově zcela neposkvrněn, možná se vám tedy budou hodit dva moje nejzásadnější postřehy: auta zůstanou dole, vy nahoře. Pokud doufáte, že se v průběhu cesty projdete do auta pro něco na zub, ostrouháte. Buď smrt hladem teď, nebo později, protože utratíte všechny úspory za severskou sváču na lodi. Volím hlad teď a rozhodnu se nasytit tělo aspoň dánským kofeinem, nahoře na palubě budu s kafíčkem a sluníčkem a bude to fajn. Děkuji, dekl na kelímek netřeba, ponesu to jenom kousek.
- Na palubě je vítr. Jakože fakt přísnej vichr. Jakože zpropadenej vídrholec, poprvý v životě musím při pohybu vpřed překonávat tuhý odpor a jdu v takovým náklonu, že by se i věž v Pise radši hanbou sklátila. Nelhal jsem, s kafem jsem šel opravdu jen kousek, přesně těsně za dveře. Téměř vše totiž ihned vzápětí odlétlo nazpět do Dánska a já ochutnal jen ždibec ze svého svetru. Ostatní, co stáli kolem, mohli ochutnat zase ze svých svetrů, pejsek z kožíšku, racci nasáli kofeinový vzduch nade mnou a vilejši dole u trupu kávovou vodu pode mnou. Všichni spoko.
Když nahoru, tak hezky odspodu – navštěvujeme nejjižnější pevninskou výspu s majákem (fyr) Lindesnes a tím také načínáme dlouhý, pobřežní majákový náhrdelník, než se stočíme do vnitrozemí. Majáky jsou asi nejvíc super stavby na zeměkouli a klidně bych mohl strávit zbytek života jejich návštěvami a focením. Už jako malý Jiřík jsem toužil mít vlastní, co nejvíc nejnedostupnější ostrov s majákem, kde bych v osamění leštil žárovku, deklamoval Havrana a postupně se zbláznil. Snad příště.
Navštěvujeme maják, maják, maják a maják (doporučuju Eigerøy fyr, je velmi majákový a vede k němu přepůvabná procházka – ale nechte si to pro sebe), až se postupně doploužíme ke třem mečům krále Haralda. Naše dovolená je velmi neměstská, takže po prohlídce Sverd i fjell jen rychle probíháme centrum Stavangeru a huš na kutě, zítra první túra!
- „Doploužíme“ proto, že na místních silnicích, je-li vám váš účet milý, nebudete jezdit rychle. Dálnice jsou tady všehovšudy asi dvě, jinak pojedete padesát, šedesát, semo-tamo 80 km/h. Vzhledem k tomu, jak je země prvotně neuchopitelně veliká, tady pár set kilometrů pojedete celý den. Nejen kvůli rychlosti – krajina je totiž tak dechberoucí, že stejně nebudete chtít spěchat a každou chvilku budete stavět s hubou dokořán. Proto si i řádně rozmyslete rozmach svých plánů – přejet pevninu křížem nahoru zabere tři, čtyři dny. A to samé krážem dolů.
Vstáváme, jedeme, stavíme – a do očí mi při placení parkování vhrknou slzy, ale to brzy přebíjí utrpení těla – výškové metry totiž začínají být v přesile, neboť lezeme k druhému nejslavnějšímu šutru Norska, Kazatelně. Čundr je to krásný, různorodý a výhledově velmi uspokojující, jen místy připomíná spíše řadu před pokladnami v Albertu. To mi jako duší osamělému strážci majáku není dvakrát po chuti a cestu si tak krátím přinasraným brbláním. Nahoře se odmítám účastnit fronty a hromadného křepčení u skalního převisu, a místo toho v puklině nad fjordem rozkládám svůj vercajk. Místní skalní přívrženci berou zavděk nenadálým velkoformátnickým představením, a já mám co dělat, abych u toho vypadal důstojně. Po výstupu ze mě totiž leje jako z vola, pode mnou je 600 metrů zhola ničeho, a já se svým strachem z výšek nad to holé nic kromě sebe vystrkuju i stativ s foťákem a objektivem. Myslím radši na pejsky, holky, vdolky a jedno čepovaný, cvakám fotku a za třepotu kolen to s okázale přezíravou lhostejností zas všecko balím. Ticho je bezmála hmatatelné, cítím v zádech poměr zhruba 1 ku 9. Menšina si myslí: cool! A zbytek – vůl.
- A nyní přichází velmi bizarní zážitek – z davu se vynořuje pán a podává mi dlouhou, starou, drátěnou spoušť k závěrce – ale není to moje drátěnka. Vysvětluje, že ji našel tady na Preikestolenu, neví co to je, ale všímá si, že používám cosi podobného. Tak že prý to asi využiju. Šokován něčím tak naprosto nepravděpodobným vykoktávám slova bezmezných díků, slibuji, že nespočinu, dokud nenajdu původního majitele, a obřadně ji balím do batohu.
- Rǫst je staroseverská délková míra, která velmi konkrétně označuje vzdálenost, kterou člověk ujde, než je rozumné si odpočinout. Toho, kdo mi sdělí délku té norské drátěné spouště v rǫsti, budu považovat za vyvoleného vlastníka ctnostných mravů, který je hoden vytáhnout ji z mého šuplíku. Toleranci dávám na jeden skruppel, což je 1/12 strå, které je dvanáctinou tomme – šířky palce u kořene nehtu. Jen nevím, jestli u nohy, nebo ruky.
Po skalách ještě vylézáme vysoko nad monument, kde s každým dalším metrem lidí kvapem ubývá, a dělám poslední fotku seshora. Fronta na útesu se nervózně zavlní, čekající asi nabývají dojmu, že rozkládám na trojnožce dělostřeleckou baterii – ale já nakonec odpálím jen závěrku. Zvědavému Němci ještě ukazuji svoji fotoartilerii a vysvětluji principy velkoformátnické tortury, a pak už jen cumlaje cukřík, pozorujeme hemžící se mumraj pod námi. Hurá nazpět. Kdyby měla kolena pusu, jistě pěkně řvou, ale sestup zvládáme, uondáni se noříme do peřin a plaveme v nejhlubším oceánu a vznášíme se na oblacích.
Přejezd na severoseverovýchod! Bryskně ubývá pobřeží a sluníčka, vcukuletu přibývá vody padající z nebe i vodopádů. Ócháme a ácháme nad vodopádem (foss) Låtefossen (vyškrábeme se vysoko nad něj, zatímco ostatní zůstávají dole a stávají se z nich drobní mravenečci) a blízkým Espelandsfossen, a sbíráme síly na zítřejší setkání s tím nejslavnějším šutrem Norska – Trolím jazykem.
- To se ale nekoná. Když si spočítáme, kolik tisíc dáme za parkování auta, jízdu busíkem do míst, odkud se dá jednodenní túra zvládnout, v kolik budeme muset vstávat a kolik tam asi bude lidí (spoiler alert: mnohem víc než na Preikestolenu), přechází nás chuť. Nemusíme být všude.
Místo elementu země tedy volíme živel vody a definitivně opouštíme jakž-takž suché končiny. Před námi jsou ledovce, vodopády, déšť a mokřady.
V krajině obrů
I jotnenes land
Náhradu za kamenný jazyk volíme více než důstojnou – ledovec Folgefonna. Ten je olbřímí (no… dřív byl ještě olbřímější…) a dělí se na tři hlavní části – Nordre (severní), Midtre (střední) a Søndre (jižní). Cílem je ledovcový splaz pod poslední částí – Buarbreen. Cesta je samá hladká skála s řetězem, což je pro nabušenýho Nora s výbavou vážící dohromady asi jako moje závěrka poobědová lebeda, ale já bojuju o holý přežití. Na kameny a provazy potřebuju obě ruce, takže stativ přestěhuju dozadu na záda, odkud se mě pokouší celou dobu odstěhovat nazad na záda. Nicméně si díky své železné vůli a tělu z ocele brzo zvyknu a lítám tam jak norek.
Šplháme podél bouřící řeky Jordalselvi sycené ledovcem. Kromě nás razantně stoupá také chlad, což je předzvěst našeho cíle – impozantní masy firnu a ledu, zastiňující spolu s vodopádem téměř celé zorné pole před námi. Opět dělám magora s Gibellinkou – matnice je okolitým sněhem a ledem rozžhavená doběla a realita pod mým objektivem taje. Za burácení řeky ohromeně bloumáme okolím a docházíme k mostku, kde je napsáno něco o tom, že dál už to není bžunda a bez vybavení a průvodce ne-e, milý čumile. Příště! Snad dřív, než i místní budou listovat Ladovými obrázky, aby zavzpomínali, jak vypadal led a sníh.
- Jsem si vědom toho, že je v článku neobvyklá hojnost slov „voda“ a „vodopád“, ale čeština nezná příliš synonym, pokud tedy nechci zabrušovat do „oxidů vodných“, „oxidanů“, „slapů“ nebo „kaskád“.
- Představil jsem si tedy, co by asi vymysleli Jungmann s Palackým, zvalchovaný při cestě od Pinkasů, a zveřejňuji nové, lepší, obrozenecké názvy! Voda nechť už není vodou, nýbrž žízněhasem, průzračnicí či mrakomočí. A místo fádního vodopádu je mým slechům libozvučný hřmototok, skaloplach a řekochcan.
Probouzíme se do pošmourného rána a zatímco Praha připomíná se svými 38 °C Arrakis, tady je frišno a na mysl se dere spíše scéna z Forresta Gumpa. Využíváme počasí, že by turistu nevyhnal, a vyjíždíme k jedné z nejnavštěvovanějších přírodních krás země, soustavě vodopádů obemykajících kaňon Måbødalen.
Hlavní okruhy vedou nad roklí (včetně lávky ve tvaru Y spojující dvě skály vymleté rozbouřenou řekou), ohromující scenérie tak sledujeme téměř z ptačí perspektivy. Drahnou část cesty si ty nejvíce strhující výhledy musíme domýšlet, neb jsou skryty oponou mlhy, ale i tak jde o mimořádně silný exemplář situace, kdy se člověk cítí velmi malinký. Mhavé závoje se místy trhají a mezi cáry vystupují velmi hluboko a daleko nejasné kontury pustého mostku. U toho se zdá, že by mohl – neznámo jestli a neznámo kudy – vést k dominantě, nad kterou celou dobu chodíme a pořádně ji celou nevidíme. Vodopádu Vøringsfossen.
Pokračování příště…
Napsat komentář