Hugo Meyer Atelier Schnellarbeiter

Dnes si povíme něco o mosazi a hliníku. Tento objektiv je z mosazi a hliníku. Edukaci stran materiálů jsme si tímto odbyli a teď potěšíme lingvisty — jde o Hugo Meyer Atelier Schnellarbeiter 310mm f3, což překladač svébytně přeloží jako „rychlého dělníka.“

• Termín rychlost ve fotografickém žargonu ztělesňuje světelnost — čím více světelné sklo, tím rychlejší objektiv (protože můžete používat rychlejší časy závěrky, aha!!).
• Aktualizace: dostal sem od čtenářky (sic!) prcuňk, že to není hliník, nýbrž hlíníková slitina. Jsem poťouchle rád, že jsem článkem rozvířil debatu i v cechu metalurgů. Snad je aspoň ta mosaz opravdu mosaz.

Každopádně se nám toto sklíčko narodilo někdy mezi léty 1910-1914 (záhy poté nastaly trable s nedostatkem hliníku hlíníkových slitin způsobeného první světovou válkou). Šlo o absolutní špičku své doby a výkladní skřín fy. Hugo Meyer, což krom úplně šílené světelnosti f3 (jen pár výrobců v historii dokázalo této mety dosáhnout či ji snad překonat) dokládá i použití vybraných materiálů zajišťujících i přes své rozměry nízkou váhu nebo nepříliš běžná přítomnost vysokolamelové clony. 

• Krom menších sourozenců existovaly i dvě větší varianty o ohniscích 360 a 400mm. Ještě raritnější, ještě hovadštější. Narazit můžete i na černo-zlaté či jen jednobarevně zlaté kousky. Když tak nad tím přemýšlím, tento zlato-stříbrný tandem jsem viděl pravděpodobně nejméněkrát.
• V současnosti světelností f3 nikoho moc neohromíte. Ale tehdy? Tyvole. Navíc — dnešní objektivy stěží pokryjí pár centimetrů a i u toho se zadýchají. Tenhle behemoth pokryje asi 18x24cm a věřte mi — clona f3 na FF nebo APS-C vážně není to samý co na velkém formátu. Zde to znamená, že máte hloubku ostrosti (DoF) asi tak milimetr a trefit ostře to co chcete, vyžaduje ruce chirurga a trpělivý (ideálně mrtvý či neživý) objekt fotografování (slečny níže byly při focení živé a vzdávám jim tímto hold). Kdybyste chtěli světelnost na tomto formátu přepočítat na 35mm (FF), vyjde vám nějaký číslo z říše snů — f0.5 či podobná zhůvěřilost). Impresivní.

Ostrost v centru (centru obrazu, ne města, fotí ostře naštěstí i na okrajích měst a vesnic, hohoho) je na něco vyrobeného před 110 lety úplně na palici — ke krajům pak vyniká líbivý swirl bokeh typický pro petzval konstrukce.

• Asi přinesu nějaký to dříví do lesa, ale pro sichr: bokeh je rozostřená část snímku za zaostřeným objektem. Čím otevřenější clona (aka světelnější objektiv), tím rozostřenější pozadí. Kvalita a tvar bokehu se odvíjí od konstrukce skla, tvaru clony nebo i počtu lamel. Čím více přicloníte, tím více bokeh mizí. Čím více lamel, tím více Adidas.
• Swirl je schopnost objektivu „roztočit“ bokeh v pozadí — vířivý efekt můžete zahlédnout na prostřední fotce. Některé konstrukce jsou jím proslavené, některé ho nemají vůbec. Divokost swirl efektu je stejně jako bokeh úzce svázána s otevřenou clonou, směrem světla a členitostí pozadí. Jde vlastně o optickou vadu nekorigované konstrukce. A my děkujeme za tyto vady.
  

Zjevnou nevýhodu můžete v porovnání s moji dívčí ručkou odhadnout sami — je to nemalý, nezdráhám se snad říci až neskladný. Měl sem připravenej celej seznam Best Of vtipů na téma „Čím větší objektiv, tím lepší fotograf“, oblíbené „I s malým kašpárkem se dá zahrát velký divadlo“ či nestárnoucí variace na námět „Hehe, co si tím kompenzuješ?“ Tak či onak rozměry odpovídají tomu, že u Majerů uřízli kus ropovodu, nacpali do toho skla a vyryli na šasi velkými písmeny „Atelier“, aby i tomu poslednímu idiotovi obdařenému uměním abecedy došlo, že se jedná o objektiv do ATELIÉRU, že se NETAHÁ ven. Přirozeně ho tedy beru výhradně do plenéru. Ještě než jsem ho však vzal možná poprvé v jeho životě fotit mimo čtyři stěny, čekala mne první řehole — adaptace na fotoaparát. Při té jsem se dostal na samou hranici velikosti Sinar desky pro uchycení na přední standardu. Ale zadařilo se a rovnou brnknem na pozitivní strunu všem, jež propadají nejistotám — nezoufejte, fotit může skutečně každý. I kus roury.

• Standardu. Standartu. D! T! Už jsem nemálo diskuzních nepokojů tímto jazykovým oříškem zažehl a mnoho internetového lidu bylo kvůli tomu ve při. Tváře rudly, názory se různily, skóre je zatím tak pade na pade. Jménem velkoformátnické obce vás vzývám a vyzývám, slovutní veršotepci, vymeťte na sklonku života této problematiky tento Augiášův jazykovědný chlév!
  
  Jinak zdvíhám varovný prst a nepokrytě vyhrožuju, že zabrousíme do knihy Fotografické přístroje z let 1840-1940, kde si najdeme něco lepšího! Třeba „matnicové“ nebo „objektivové rámy.“ Nebo „nosiče.“ Nebo, a teď pozor, skoro obrozenecké „vodorovně a svisle výsuvné prkénko.“ No a když dojde k nejhoršímu a žádný písmaznalý vyvolený nevytáhne stativ z kamene a standard té fotografické standar(?)y nám nerozetne? Pak navrhuji, aby nesla standarta cechu měchu univerzálně srozumitelné „přední a zadní bazmek.“